Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vzpomínková pouť ČsOL na Ukrajinu po stopách čs. vojáků v I. a II. sv. válce (28. června – 4. července 2011)

20. 7. 2011

 

 

V rámci projektu „Legie 100“ uskutečnilo Ústředí Československé obce legionářské ve dnech 28. června až 4. července 2011 vzpomínkovou pouť na Ukrajinu. Bylo tak důstojně připomenuto 94. výročí založení 1. čs. střeleckého pluku a 95. výročí Brusilovovy ofenzívy.

  Ukrajinská republika je s rozlohou 603 700 km² druhým největším státem v Evropě (po Rusku). Žije v ní 46,5 mil. obyvatel, hl. městem je Kyjev, nejvyšší horou je Hoverla – 2 601 m. n. m. Nezávislost získala v r. 1991 po rozpadu Sovětského svazu. Vlajka sestává ze dvou stejně širokých podélných pruhů, horního modrého a žlutého dolního. Státním znakem je opět tzv. tryzub sv. Vladimíra. Nejznámějším jídlem je boršč, nejrozšířenějším nápojem je nealkoholický kvas a asi nejznámějším je pak vodka.

  Během poutě proběhlo vícero pietních aktů u hrobů našich vojáků, u pomníků a pamětních desek připomínajících významné události, ale i u busty zakladatele a prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka v Užhorodu. Trasa poutě (přibližně 3 800 km) z Prahy přes Brno vedla dál severním Slovenskem přes Dukelský průsmyk do Lvova, největšího města západní Ukrajiny. Cestou jsme se zastavili u pozůstatků pevnosti  Přemyšl v polské Haliči, místě tvrdých bojů v prvních letech I. sv. války. V místě pozůstatků fortu XV Borek nás zaujal zachovaný pancéřový zvon, vyrobený v r. 1897 firmou E. Škoda v Plzni.

  Označení Podkarpatská Rus, nebo také Zem podkarpatskoruská se začalo používat od Trianonské smlouvy z roku 1920, kdy byly definitivně stanoveny hranice Československa. Do té doby nebylo jisté, jak velká část rusínského území bude k Praze připojena, původně se uvažovalo severní Maramureš nepřičleňovat vůbec.
  V souvislosti s naplněním plánované, avšak neustále odkládané a zamezované autonomie se název území v listopadu 1938 změnil na „autonomní Karpatská Ukrajina“; přestala se používat předpona „pod-“, která poukazovala na příslušnost území ku Praze. Toto území vyhlásilo na několik dní v roce 1939 (14.–18. března) nezávislost jako Republika Karpatská Ukrajina, poté byla obsazena Maďarskem. To Podkarpatské Rusi říkalo jednoduše Podkarpatsko (Karpátálja); tento název se používal po celou dobu druhé světové války a maďarské správy. Faktem je, že Karpátálja označuje v současné době spíše rozsáhlejší území, hlavně pak to, které dnes patří Rumunsku a před rokem 1918 bylo součástí uherské části dunajské monarchie.
  Po přičlenění celé země k Sovětskému svazu se dané oblasti začalo říkat Zakarpatská Rus či Zakarpatská Ukrajina, aby byla zdůrazněna úloha Kyjeva (území se z pohledu ukrajinské metropole nachází za Karpaty) a místo země nyní mělo status autonomní oblasti. Dnešní Zakarpatská oblast je jednou z administrativních jednotek od roku 1991 nezávislé Ukrajiny.
 
Nejvýznamnějším dnem poutě byla středa 29. června, kdy jsme nejen vystoupili na mohylu kozáckého vítězství v bitvě u Zborova v r. 1649, ale pak dále navštívili místa, vážící se k bitvě         u Zborova 2. července 1917. Při návštěvě Muzea Zborovské bitvy (v roce 1649), které má                   i miniexpozici k další bitvě u Zborova v r. 1917 a o čs. legiích v Rusku (motto této výstavky je My svobodu vybojovali – vy ji braňte!), ocenilo vedení ČsOL bývalého ředitele muzea Grigorije Barana Čestným uznáním a Pamětním křížem za dlouhodobou péči o propagaci čs. legií. Poté jsme se spolu s přítomným konzulem ČR Davidem Pavlitou poklonili u Bratrské mohyly v Kalinivce (bývalá Cecová, kde byl polní lazaret) památce našich padlých legionářů. 
 
„Mohyla bratří“
  4. července 1917, tři dny po bitvě u Zborova, bylo 190 padlých čs. dobrovolníků pohřbeno do společného hrobu s improvizovanou mohylou severně od kóty 352 u kostela řecko-katolické (dnes pravoslavné) církve.
  Pozemek byl v březnu 1927 vykoupen a byl zde postaven nový památník Zborovské bitvy, slavnostně otevřený během národní zborovské pouti 2. července 1927.
  Návrh památníku v podobě legionářské zemljanky vypracoval architekt Jarsolav Rössler, stavbu z betonu a zeminy řídil architekt Jaroslav Hožvic ze Lvova, kovové prvky byly přivezeny z Prahy. Stavební práce probíhaly od září 1926, v červenci 1927 byly dokončeny osazením bronzové desky s česko-polským nápisem.
      Za II. sv. války byl památník značně poškozen. Sovětská strana sice povolila jeho opravu a osazení nové desky, nyní již s česko-ukrajinským nápisem, další návštěvy však byly zakázány.
      O památník se až do r. 1990 starali obyvatelé obce Cecová (nyní Kalinivka). Díky jejich úsilí byl uchován z r. 1945 až do dnešní doby.

  Na náhrobní desce je nápis: „Zde, na staré slovanské půdě, vedle Zborova, spí synové Československa, kteří padli za svobodu, mír, za lepší budoucnost všech slovanských národů“. 
  
 Zborov měl velký význam pro československou myšlenku samostatnosti a svobody. U Zborova tehdy 2.7.1917 poprvé od dob bitvy na Bílé Hoře 8.11.1620, po třista letech bojovalo samostatné české vojsko jako celek, pod svými prapory a za svobodu své vlasti, která byla ve svazku Habsburské rakousko-uherské říše.
 
Přesvědčili jsme se, že nejen na západě Evropy na flanderských polích, ale i zde na východě, na zborovských pláních, kde bylo prolito mnoho krve, kvetou prosté, rudé vlčí máky. Jako projev úcty k padlým jsme v Koršilově položili věnec i k hromadnému hrobu rakousko-uherských vojáků.
  Vedení ČsOL zde předalo Čestné uznání a Pamětní kříž ČsOL sestrám Marii Markovně a Emílii Markovně Černickým (obě se už blíží k osmému křížku svého věku – mají 75 a 79 let), které se dobrovolně a bez nároku na odměnu dlouhá léta starají o společný hrob padlých bratrů v  Kalinivce, vysazují tam květiny, informují a provázejí i návštěvníky jako průvodkyně. Velmi emotivně na všechny účastníky pietního aktu včetně přítomných obyvatel Kalinivky zapůsobila píseň Náš tatíčku Masaryku a hymny České republiky, Slovenské republiky a Ukrajiny ve skvělém podání mezzosopranistky Táni Janošové.

Náš tatíčku Masaryku
U Zborova hřměla děla, až se chvěla zem,
když tam naše vojska spěla, s českým praporem.
Před tatíčkem Masarykem jako lavina,
do boje šla pevným šikem Česká družina.

Náš tatíčku Masaryku na své děti spoléhej,
do boje za republiku kdy chceš si je zavolej
Přijde prapor za praporem, všichni budou volat sborem:
Náš tatíčku Masaryku na své děti spoléhej!

 
Středeční den jsme završili pietním aktem na hřbitově v obci Ozerná, kde je mimo jiné legionáře pochovaný i ppor. Jaroslav Igor Vilímek, který u Zborova padl už 23. června 1917, tedy ještě před samotnou bitvou. Hřbitov je nyní v rekonstrukci; pomníky, hroby a chodníky se zásluhou Ministerstva obrany ČR opravují. Po pietním aktu ocenilo vedení ČsOL generálního konzula ČR ve Lvově Davida Pavlitu Čestným uznáním ČsOL za pomoc a spolupráci, kterou dlouhodobě poskytuje ČsOL.

Hoši od Zborova
Když se soumrak sklání nad Zborovskou plání,
sluneční když zhasne svit, křížů bílé řady ze tmy svítí všady,
které střeží mrtvých klid.
Tiché půlnoci když přijde čas a zem líbá bledé luny jas.
Českým hochům k spánku na perutích vánku,
zpívá smutný hlas.

Hoši od Zborova klidně v zemi spíte, vy se nikdy více domů nevrátíte.
Vy se nevrátíte nikdy více zpátky více nezříte svou zem.

Mužně jste se bili, mužně vydobyli svojí vlasti svobodu.
Máte věčně žíti, příkladem vždy býti všemu svému národu.
Jeden každý z vašich četných řad dobře mužně pro vlast umírat.
Vaší krve rudé národ vždycky bude vděčně vzpomínat.

Hoši od Zborova klidně v zemi spíte, vy se nikdy více domů nevrátíte.
Vy se nevrátíte nikdy více zpátky, víckrát nezříte svou zem.

  Ve čtvrtek 30. června jsme se seznámili s volyňskou oblastí Ukrajiny a středisky volyňských Čechů, městy Rovnem a Luckem. Pietní akty se konaly u pomníku padlých volyňských Čechů ve II. sv. válce v Rovně, u památníku 82 000 civilních obětí nacistické okupace Rovna a u neobvyklého pomníku vojáků z Volyně, padlých v I. sv. válce. Cestou do Lucku jsme se v lese v obci Derno, část Romaškivka, poklonili památce padlých ruských vojáků na hřbitově, kde jsou pohřbení vojáci, zahynulí během vzpomínané ofenzívy (červen-září 1916). Jen několik desítek metrů od hřbitova jsme v terénu rozpoznali ještě zřetelné pozůstatky zákopů z I. sv. války.
  V Lucku jsme si prohlédli město, poklonili se památce obránců města, kteří tu padli již  23. června 1941, ale i památce polských a ukrajinských vězňů popravených příslušníky NKVD ve stejném období. Po prohlídce hradu a Muzea zvonů se v místním pivovaru (založeném v r. 1888 Čechem Václavem Zemanem) uskutečnil družební večírek s představiteli Oblastního sdružení Čechů „Matice Volyňská“ v Lucku. Společně s nimi jsme si zazpívali několik našich oblíbených písní. Vedení ČsOL ocenilo čestným uznáním Anatolije I. Konzeru za jeho spolupráci s organizací volyňských Čechů a za pomoc při přípravě legionářských akcí v Lucku a okolí. 
  Památce 374 obyvatel obce Český Malín, zavražděných nebo zaživa upálených německými fašisty a (podle sdělení místních) jejich ukrajinskými přisluhovači 13. července 1943 za pomoc partyzánům, jsme se poklonili u jejich společného hrobu na hřbitově v Malíně v pátek 1. července.
 
  Český Malín (nyní Malín),  měl před 13. červencem 1943 444 obyvatel české národnosti, 26 obyvatel polské a jiné národnosti. V obci žilo 14 ruských zajatců. Němci povraždili a upálili celkem 374 Čechy, z toho 104 muže, 161 žen, 65 dětí mužského pohlaví do 14 let, 40 dívek do 14 let, dále 26 Poláků. Mezi upálenými jsou také 4 Češi z jiných obcí.

  V městě Černovice jsme pietním aktem vzdali hold památce padlých příslušníků  1. čs. armádního sboru v SSSR a partyzánům, mezi nimi i tam pochovanému Hrdinovi Sovětského svazu kpt. Janu Nálepkovi. Ve městě, v ulici Jana Nálepky,  je též střední škola, pojmenovaná od r. 1985 jeho jménem. Na hřbitově je mj. k vidění hrob sovětského vojáka, padlého v r. 1980 v Afghánistánu, hrob velitele jedné ze sotní UPA (Ukrajinská povstalecká armáda) z r. 1947, ale i hrob rumunských vojáků z let 1914-1919.
  Následující den jsme na další trase z Černovic přes Jablonický průsmyk (nadmořská výška     931 m. n. m.) překonali pohoří Karpaty. V místech vrcholu průsmyku jsou ještě viditelné stopy po prvorepublikové československé celnici, zachovaly se i některé betonové sloupy a pozůstatky původní cesty vedoucí k celnici. V Jasině jsme si prohlédli bývalou poslední rychlíkovou stanici prvorepublikového Československa. Zde (ale i na jiných místech na Ukrajině) jsme si všimli i pamětních desek, připomínajících oběti holocaustu.

  Prakticky celá podkarpatská židovská obec, čítající na 100 000 příslušníků zahynula v důsledku šoa v nacistických koncentračních táborech.

  Potom jsme se v obci Kvasy poklonili památce bývalého čs. legionáře Vladimíra Kaliny, který tam zahynul ve dvacátých letech.
  Dále jsme pokračovali do známé Koločavy. Tam jsme si v místním kostelíku vyslechli poutavé vyprávění místního průvodce, abychom poté uskutečnili pietní akt u hrobů zavražděných čs. celníků. Některé z nich má na svědomí zločinec Nikola Šuhaj, spisovatelem Ivanem Olbrachtem poněkud zideailizovaná místní postava. Velká část výpravy pak přespala v tělocvičně místní školy, zbytek pak v ubytovacím zařízení, zřízeném v budově bývalé četnické stanice, kde je dnes i zajímavě zařízená krčma. V obci se zachovala originální expozice čs. obecné školy, která zde působila v letech 1931–1938. Na návsi je umístěn mj. pomník padlým a invalidům v I. sv. válce, busta spisovatele Ivana Olbrachta, pomník místním padlým příslušníkům 1. čs. armádního sboru v SSSR ve II. sv. válce, pomník místním vystěhovalcům za prací, dále památník koločavským vojákům - internacionálům (v podobě bunkru s obrněným transportérem navrchu) a dalším, kteří zahynuli během vojenské služby v mírových časech.
 
 Ivan Olbracht, 1882–1952, prozaik, novinář a spisovatel. Za svou politickou činnost dvakrát vězněn. Ve 30. letech 20. století jezdil rád na Podkarpatskou Rus a tam čerpal inspiraci pro svou další tvorbu. V době nacistické okupace se účastnil odboje ve styku s partyzány.

  V neděli 3. července jsme se zastavili u pomníku padlým rudoarmějcům a partyzánům v Chustu. Mezi jmény hrdinů na deskách jsme objevili i jména tří pravděpodobně československých občanů. Vzpomínková pouť tak přispěla i k mapování a doplnění jmen padlých Čechů a Slováků (Václav Cemper, František Pospíšil, Stepan Čižmár) a ke zpřesnění jejich evidence. Následně jsme se v blízké obci zúčastnili slavnostního aktu odevzdání pamětní medaile MO ČR k výročí osvobození veteránovi, příslušníku 1. čs. armádního sboru v SSSR, 96letému Michalu Chimičovi.
  V Mukačevě jsme si prohlédli expozici na hradě a místa bojů čs. armády s maďarskými teroristickými skupinami na předměstí Rozvegova a Podmonastýru a v Činadejevu jsme                 se poklonili památce čs. četníka Františka Schejbala, zavražděného v roce 1922. Ve Svaljavě jsme si prohlédli pietní místo – park, věnovaný památce padlých vojáků různých národností                     v I. sv. válce. V Užhorodu jsme se na hřbitově „Na Šachtě“ poklonili památce tam pochovaným příslušníkům našich ozbrojených sil. Ač byl tento hřbitov v dubnu třináctičlennou pracovní skupinou ČsOL vyčistěn, je téměř neuvěřitelně opět zarostlý náletovými křovinami, vysokými i přes dva metry.
 
 Bývalý posádkový hřbitov čs. armády "Na Šachtě" původně sloužil k pochovávání padlých vojáků z I. sv. války. V letech 1919-1938 zde byli pohřbíváni čs. vojáci, policisté, členové finanční stráže a jejich rodinní příslušníci. Skupině ČsOL se postupně podařilo odkrýt a identifikovat celkem 30 hrobů, u kterých provedli jejich základní opravu a dokumentaci. Získané informace byly postoupeny Ministerstvu obrany ČR, které na tomto hřbitově plánuje vybudovat památník. Nyní  historii hřbitova připomíná pouze dočasná tabulka, umístěná na prostém dřevěném kříži.

  V závěrečný den naší poutě jsme si ráno prohlédli město. Ani zde se nezapře krátké, ale výrazné období mezi válkami, kdy byla Podkarpatská Rus součástí Československé republiky. Z té doby pochází také např. jedna jeho čtvrť, tzv. Malé Galago, kde domy velice připomínají pražské Dejvice. Zaujalo nás také pojmenování ulic, např. Janu Husa nebo Generála Svobody. Poté jsme uskutečnili pietní akt, symbolicky u busty prezidenta T. G. Masaryka v Užhorodě, kde zazněla i jedna z prezidentových oblíbených písní Teče voda, teče a česká, slovenská a ukrajinská státní hymna, znovu v procítěném podání T. Janošové. Závěrečný pietní akt se konal před budovou bývalého velitelství 1. čs. armádního sboru v SSSR, které zde sídlilo před vstupem na území Československa.
  Během naší dlouhé cesty jsme míjeli desítky pomníků, připomínající oběti II. sv. války a bojů za osvobození Ukrajiny a také desítky válečných hřbitovů. Na mnoha místech lze také spatřit obrazy, busty a pomníky Stepana Bandery, ukrajinského nacionalisty a národního hrdiny. S jeho jménem my spíše spojujeme poválečné zločiny banderovců na území Československa. Též pomníky bojovníkům UPA – Ukrajinské povstalecké armády, nejsou žádnou výjimkou.

  Ukrajinská povstalecká armáda – UPA, byla ozbrojená jednotka Organizace ukrajinských nacionalistů, přesněji řečeno frakce Stepana Bandery (OUN-B); její příslušníci byli proto zjednodušeně označováni jako Banderovci. Vznikla během II. sv. války na Ukrajině v roce 1942, prvním velitelem byl Dmitro Kljačkivskij, působila především v oblastech Volyně a Haliče a bojovala za nezávislost Ukrajiny.

  Během německé okupace působila pak na i straně hitlerovských vojsk. Jsou jí připisovány válečné zločiny na polském a židovském obyvatelstvu Ukrajiny. V roce 1944 měla zhruba 35 000 členů.
  Po II. sv. válce působila proti polské i sovětské moci, osamocena a bez podpory a byla postupně likvidována Rudou armádou, milicí i jednotkami NKVD. Její příslušníci, často i s rodinami pak byli popraveni nebo vysídleni. Zoufalým činem byl pokus některých jednotek se probojovat do Rakouska a Západního Německa přes území Československa.
  V roce 1947 během Akce Visla byla organizace zlikvidována v jihovýchodní části Polska;         na východě a severovýchodě Slovenska probíhaly paralelně operace čs. ozbrojených složek.
  Předpokládá se, že poslední jednotky UPA na území SSSR byly rozvráceny až v roce 1956.
 
  I když tentokrát počasí naší pouti tak úplně nepřálo, ani každodenní přeháňky nám náladu nezkazily. Všech téměř čtyřicet účastníků vzpomínkové poutě si z akce odneslo množství poznatků a nové podněty pro svou práci v terénu či při obnovování památek, nebo při propagaci myšlenek vlastenectví a odkazu zakladatelů čs. legií a Československé republiky. Poutníci vysoce ocenili výborné logistické zabezpečení celé akce ze strany zástupce Ministerstva obrany České republiky Pavla Filípka, kterému za ČsOL vyslovil dík její podpředseda Emil Cigánik. Dík účastníků patří i ústředí ČsOL, reprezentovanému na pouti Emilem Cigánikem a Milanem Mojžíšem, jako i účastníkům Petrovi Blahušovi, Františkovi Trávníčkovi, Milanovi Těšínskému, Františkovi Steklému a dalším, kteří svými odbornými výklady pomohli prohloubit znalosti účastníků akce o I. a II. sv. válce, bojích, událostech a dalších souvislostech, vážících se k místům, která jsme navštívili. Dík účastníků poutě patří též spolupoutníkům v historických legionářských a vojenských
uniformách, příslušníkům aktivních záloh a T. Jánošové, jejichž účinkování přispělo k důstojnému  a slavnostnímu rázu pietních aktů. Též jejich zásluhou pietní akty vzbudili pozornost kolemjdoucích místních obyvatel.
 
  Nejstarším účastníkem pouti byl bratr Milan Těšínský, nejmladším pak J. K. Kux.
 
  Zástupci Spolku pro vojenská pietní místa o.s. u jednotlivých míst uctili památku zapálením svíčky.
 
  Závěrem možno konstatovat, že celá akce přispěla zásadním způsobem k další propagaci historie našich čs. legií a také příslušníků 1. čs. armádního sboru v SSSR.
 
  Po návratu do Prahy, před hotelem Legie v Sokolské ulici, byly členům na závěr poutě předány unikátní pamětní plakety projektu „Legie 100“.


  Text: Ferdinand Vrábel a Vladimír Štrupl, členové jednoty ČsOL Český Brod a Spolku pro vojenská pietní místa o.s., www.vets.cz
  Foto: Vladimír Štrupl

  Prameny:
www.valka.cz
www.spisovatele.cz/ivan-olbracht
www.wikipedia.org
www.mzv.cz
forum.vojsko.net/viewtopic.php?p=9871
Pop, I. – Podkarpatská Rus (Libri, 2005)

 

 

Náhledy fotografií ze složky Vzpomínková pouť ČsOL na Ukrajinu (2011)

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář