Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vzpomínky na Kosovo 1

3. 2. 2006
Neser znamená zítra

Střípečky z kosovské mozaiky


Živým i mrtvým,
neboť těžko mohu jinak vyjmenovat všechny účastníky této historie


Motto: Potom Abraham promluví ke smrti: "Ukaž nám svou hnilobu." A smrt ukázala svou odpornou hnilobu.

kratší verze Závěti Abrahamovy XIV, 1n


(c) 1999 Michal Plavec

Bez pomoci Společnosti Člověk v tísni by tyto řádky nemohly spatřit světlo světa


Prolog - Příměří , začátek června 1999

Pane Bože, ani ty tam nedohlédneš? I tebe z Kosova Miloševič vyhnal...?
Andrej Bán, Už dost!, Reflex 15, 14. dubna 1999

Právě končila válka, když mě letadlo maďarských aerolinek dopravilo do albánské Tirany. Politici a generálové stran vítězných i poražených se někdy tou chvílí usmívali na makedonsko-kosovské hranici do čoček fotoaparátů a licitovali, kde by se ještě dal urvat nějaký ten krajíc. Sešli se v kafaně hrdě nesoucí název Europa, aby stvrdili výsledky genocidy i bombardování. Aby se statisíce uprchlíků mohly navrátit do svých domovů a tisíce dalších hledaly místo k životu zase někde jinde. Již tehdy bylo zřejmé, že prohráli obyčejní lidé. Obyčejní lidé s touhou po klidu a míru.

Zmíněnému hraničnímu přechodu se dnes neřekne jinak než Blace, podle nedaleké vísky. Prochází jím životodárná dopravní tepna, bez níž by Kosovo nemohlo být živo. Přímo na čáře se ovšem na obě strany rozprostírá městečko General Jankovič. Dostalo jméno po generálovi Radivoji Jankovičovi, jenž 17. dubna 1941 podepsal spolu s profašisticky orientovaným jugoslávským ministrem zahraničních věcí Aleksandarem Cincar-Markovičem kapitulaci vlastní armády. Zdejší cementárna dokázala ještě v prosinci přesvědčit kolemjdoucí, že se za této války stala terčem leteckého útoku.

Až do makedonského hlavního města Skopje cestu obsypávají místa, na kterých byly nebo ještě jsou tábory pro uprchlíky. Přímo na hranicích připomíná tranzitní tábor, kterým musely od března do června projít desetitisíce běženců z Kosova, pouze plechová deska, opodál makedonská armáda stále ještě provozuje komplex táborů Stankovac. V jednom z nich vystřídali kosovské Albánce kosovští Romové, kterým ti prvně zmínění po svém návratu dostatečně jasně vysvětlili, že v "jejich" zemi nemají, co pohledávat.

Nemíním pátrat, kdo první vnesl na světlo světa úsloví, že nenávist plodí nenávist. Stačí projít branou do lidské zloby a nemusíš sahat pro definice do příručních regálů. Odpovědí jsou vlastní zážitky a vlastní zkušenosti. Nevím nakolik bohatě dokáží balkánské jazyky vyjádřit význam slova odpuštění, usadilo se však v srdci málokoho. Cestu k hrobům blízkých lemují výkřiky volající po odplatě a mstě - život za více životů, dům za vypálenou vesnici. "Nemůžeš nezabít, když oni zabíjeli," prohlásil známý, jehož úsudku jsem si vážil.

Nechci být kazatelem, ani soudcem. Vůbec netuším, jak bych se choval tehdy, kdyby mi někdo před očima zastřelil bráchu a tátu, znásilnil sestru a mě nechal na to se koukat, abych měl co vyprávět... Když jsem byl malý, vštěpovala mi babička, která dodnes kraluje ve vzpomínkách z dětství, nenávist k Němcům. Za druhé války neztratila naše rodina nikoho...

Válku nevyhraju ani já, ani ty. Dokonce válku ani neukončíš a příměří postupně odzvoní čas, než dozraje mladé maso na jatka. Říká se, že válka není věcí civilistů. Kdopak ale před ní prchá, kdo je zabíjen, bit a ponižován?

Pro příště si to radši odpusť, člověče! Nebo kdo vlastně vůbec ´si?!

P. S. neser znamená albánsky zítra

24. XII. 1999, Křesetice u Kutné Hory


I. Shkodra (Skadar), Albánie, červen 1999

"Kdy už konečně půjdeme domů," zní nejčastější otázka lidí v uprchlických táborech. Jen ve shkoderské oblasti v severní Albánii žije nyní kolem 40 000 utečenců z Kosova. Přestože se většina z nich chce vrátit zpět, zástupci humanitárních organizací svorně soudí, že nejméně čtyřicet procent uprchlíků stráví tuto zimu ještě mimo své domovy autorův komentář k situaci na TV Prima, 18. června 1999

Přepočítali jsme se tehdy všichni. Rychlost, s jakou se začali etničtí Albánci vracet do Kosova, vyrazila všem dech. Na pravidelných koordinačních setkáních v budově shkoderské kanceláře Úřadu vysoké komisařky pro uprchlíky (UNHCR) panovala v těch dnech horečná atmosféra. Vše se točilo kolem toho, jak zabránit neorganizovanému návratu statisíců lidí do válkou zpustošené vlasti, kde chybí střechy nad hlavou, potraviny i infrastruktura. UNHCR přislíbilo vytvořit evakuační plán, chyběly mu však znalosti o tom, jak to v Kosovu vypadá. Rychlejší byli sami vyhnanci, složili se a na výzvědy vysílali osoby ze svého středu. Než stačil Úřad vysoké komisařky pro uprchlíky přijít s nějakým obstojným plánem, tábory se začaly samovolně vyprazdňovat. Na konci června byly hlavní silniční tahy z Albánie do Kosova ucpány stovkami traktorů, náklaďáčků, mikrobusů, autobusů i kamionů obsypaných tisíci bývalých uprchlíků. Všudypřítomní úřední šiml již tehdy označil vracející se kosovské Albánce za navrátilce (returnees). Slovo uprchlík (refugee) přestalo být v této souvislosti nadále používáno. UNHCR Priština oznámilo 24. srpna 1999, že organizovaného návratu z Albánie do Kosova využilo do 20. srpna pouze 12 422 osob. (Kosovo Humanitarian Update, č. 9, 24. srpna 1999, s. 2)

Albánie byla od zahájení leteckých útoků aliance nejčastějším cílem lidí, kteří prchali před srbským terorem z Kosova. Zprávy o skutečném počtu běženců, kteří našli útočiště před genocidou v této zemi, se ještě dnes různí, nejčastěji bývá uváděno číslo kolem tři čtvrtě milionů osob. Není proto divu, že utečeneckých táborů zde bylo naseto jako hub. Česká humanitární organizace Člověk v tísni se podílela na chodu čtyř z nich, Tabákové fabriky a Veterinární školy ve Shkodře a stanových kempů v Pequinu a Fishte. Samozřejmě pokud nebudeme brát v úvahu tábor zřízený českou vládou na mořském břehu u Kavaje, vybavený vším možným a nemožným, kam stejně žádný uprchlík ani nepáchl, a posléze byl předán do péče albánské armády. Tedy, chceš-li, rozkraden.

Shkoderská Tabáková fabrika (Tobacco Factory) byla místem apatie, tužeb a snů. V době největší slávy "hostila" až pět tisíc lidí bez domova. Byli nahňahňáni jak sardinky v několika nevzhledných blocích, v oknech nebylo sklo, o základním hygienickém zázemí, neřku-li tekoucí vodě, ani nemluvě. Španělská humanitární organizace MPDL (Moviemto per la paz, disarmento y liberta) se starala o zásobování tábora jídlem, Lékaři bez hranic (MSF) o vodu a čistotu a North West Medical Team o zdraví nedobrovolných hostů. Češi se pokoušeli vytrhnout z letargie děti, kupříkladu jim vybudovali v táboře školu, kterou navštěvovalo kolem šesti set dětí.

První dojmy z tabákové fabriky byly asi u všech podobné. Záplava beznaděje, kterou prostředí vyvolávalo, skoro nešla vydržet, dostavil se i pocit znechucení z toho, v jakých podmínkách jsou ještě na prahu 21. století nuceni žít lidé. "Čím tady asi tak mohu být platný," vrtalo hlavou dobrovolníkům při pohledu na tu spoušť. Hromady odpadků mezi budovami, nezájem albánských šéfů tábora a věčný boj humanitárních pracovníků s byrokracií Hoxhových pohrobků.

Nevím, čím lépe přiblížit atmosféru tohoto místa. Vystihnout prostředí, kde lidé mnohdy neměli ani deku, kterou by se mohli přikrýt. Na páchnoucí smetiště si člověk časem zvykl, Balkán si touto specialitou již stačil získat pověst. A lidských tváří a osudů se na tom malém místě vystřídalo tolik, že vybrat jeden konkrétní z nich snad ani nemá cenu. O nemocech, které se šířily táborem v nepravidelných intervalech jako velká voda, by měl pohovořit asi někdo znalejší.

I zde se ovšem ukázalo, že zakořeněnou nenávist nelze vymýtit ani u kosovských Albánců. Poblíže vstupní brány parkovalo několik traktorů a nákladních automobilů. Na jejich korbách, kryti před deštěm a zvědavými pohledy kolemjdoucích igelitovými plachtami, přežívalo několik desítek mužů, žen a dětí, kosovských Romů. Tehdy se nikomu z albánských utečenců nechtělo vysvětlovat, proč je tomu tak, proč je mezi sebou nechtějí. A nás to zase až natolik nepálilo. Teprve později vyšlo najevo, že určitá část romské populace za války spolupracovala s Vojsky Jugoslavije na etnickém čištění Kosova od Albánců. Rozhodně však ne všichni, zejména ne ti, kteří hledali útočiště v Albánii. Místu přezdívali humanitární pracovníci Gipsy Corner, Cikánský roh.

Domací Albánci pohlíželi na nedobrovolné návštěvníky jako na snadný zdroj obživy. Kriminalita v této zemi dosáhla po občanské válce úctyhodných rozměrů. Uprchlíci po čase raději přestali opouštět bránu lágru, nejeden z nich totiž byl na svém výletu mimo areál tábora okraden o zbytek toho, co měl. Ani humanitárním pracovníkům nebylo ve městě bezpečno. Naštěstí však počet okradených a přepadených nedosáhl nijak zvláštního čísla. Když kamarádi z Člověka v tísni pronajímali v centru Shkodry dům, dostali návdavkem také dva samopaly kalašnikov. Samozřejmě, že tento "dobře míněný" dar odmítli. Domací se ještě při našem odjezdu divil, proč jsme nepřijali. Bývá zde totiž dobrým zvykem, že se zloděj před tím, než vykrade dům, střelbou přesvědčí, zda jeho obyvatelé nejsou náhodou ozbrojeni. Pokud mu nikdo stejným způsobem neodpoví, vzduch je čistý, nemusí se bát, že čirou náhodou přijde o život.

O bezpečnosti si většina z nás přestala dělat iluze ve chvíli, kdy si před zdejší vyhlášenou restaurací Palma místní mafiáni vyřizovali účty. Ve čtyři odpoledne, sto metrů od našeho domu, zůstalo na zemi ležet šest osob. Nebylo jim pomoci. Jinak musím poněkud předčasně podotknout, že osobitou kadenci kalašnikovů, berett a jím podobných bylo možné slyšet velmi často, dokonce v kratších intervalech, než po příjezdu do Kosova.

A do toho všeho ještě vedro. Kolem osmé ráno se teploměr vyšplhal na nějakých 30 stupňů Celsia a od té doby bylo již nad lidské síly sledovat jeho další dráhu. Nejvíce se snad podařilo naměřit něco kolem padesáti ve stínu. Místní obvykle přestali úderem poledne pracovat (pokud se ovšem kropení chodníků vodou dá nazvat prací, byť u mnoha z nich to byla jediná činnost v průběhu dne) a až do čtvrté drželi siestu - věděli proč.

Občas se otevřelo nebe a seslalo na tu podivuhodnou zemi příval deště. Okamžitě se projevila důmyslnost zdejšího kanalizačního systému. Nejen uličky mezi bloky v "tabačce", ale i silnice v samotném městě se přeměnily v dravé říčky, které na nějakou tu chvilku ochromily provoz i dopravu. Dobře bylo ještě tam, kde chyběly dekly od kanálů, neboť i v Albánii se litina vykupuje. Odpady ovšem nesměly být zanešené, což v zemi, kde nenarazíš na popelnici, zase tak složité není.

Uprchlíci ve veterinární škole na tom byli podobně, snad jen s tím rozdílem, že zde se v jedné budově tísnilo pouhých čtyři sta nebo pět set lidí. Řízení tohoto centra ovšem nepřevzala žádná zahraniční humanitární organizace, a proto jeho chod nepostrádal na půvabu. Původně tato budova sloužila skutečně tomu účelu, který má v názvu. Dole v přízemí dokonce bylo vybudováno něco jako aula, zde se rozdělovala utečencům strava. Každé ráno na betonové podlaze porcovali zřízenci ovci nebo krávu a podělili tímto bohatstvím přítomné. Mělo to své kouzlo. Budovy vetschool, jak bylo honosně užíváno v angličtině, měly podobu uzavřeného U. Na dvoře, který byl tímto uspořádáním vytvořen, se po celou dobu existenci tohoto centra hromadily odpadky. Byla toho pěkná hromada. Nejvíce si ji oblíbily děti, pro něž se stala pískovištěm.

Nechci, aby předcházející slova pošpinila všechny, kteří obývají Albánii. Oči nezaznamenaly pouze výše zmíněné, bez mnoha albánských Albánců bych si svůj život v této zemi nedokázal představit a jejich pomoc byla neocenitelná. Co však dělat, jestliže obraz této země tvoří převážně ti, jimž na něčem podobném nesejde?!

Část kosovských Albánců přestala po těchto zkušenostech hledět s nadějí k Albánii, kterou si "pod vlivem v romantickém duchu interpretovaného nacionálního programu ... idealizovali." (Dějiny jihoslovanských zemí, Praha 1999, s. 555). Přesto ještě dnes můžeme slyšet z úst některých kosovských politiků, například Shkelzena Maliqiho, výroky o Velké Albánii (Albánie, Kosovo, Makedonie). Není tedy divu, že většina uprchlíků se snažila co nejrychleji dostat domů. Nehledě na citové vazby k rodné zemi. Nikdo z pracovníků nevládních organizací si tehdy tyto problémy neuvědomoval, měli svých vlastních starostí dost a především se obávali vzniku další humanitární katastrofy, tentokrát na území Kosova. Zpočátku se zdálo, že kampaň zaměřená proti neorganizovanému návratu snáší své plody. Počty lidí, kteří odešli, se v jednotlivých táborech pohybovaly řádově v desítkách osob. Málokoho ovšem napadlo, že tyto skupinky mají jediný úkol - zjistit, jak to vůbec ve vlasti vypadá. Po jejich návratu, někdy v posledním červnovém týdnu, se začaly kempy vyprazdňovat. Bezradným táborovým kuchařům zůstávalo stále více porcí jídla navíc. V určitou dobu to byl také jediný hmatatelný ukazatel, který dokázal správě jednotlivých uprchlických zařízení sdělit, kolik lidí odešlo. Výjimkou nebyly ani případy, kdy tisícihlavý tábor byl během noci prázdný (např. Fishte, Pequin).

Podobně jako běženci dychtiví návratu, také zástupci humanitárních organizací vyzvídali, aby získali představu, co je v Kosovu čeká. Předmětem zájmu byla především míra poničení jednotlivých měst a obcí, možnost vybudování táborů, situace v zásobování apod. Uprchlíci ve Shkodře pocházeli především z oblasti kolem západokosovského města Peje. V Tabákové fabrice byl jedním z prvních, kdo začali prosazovat myšlenku přesunu do oblastí, odkud utečenci pocházejí, Bob Del Conte z americké San Felipe del Rio Foundation. Podařilo se mu přesvědčit zástupce české společnosti Člověk v tísni, aby s ním šli do projektu na vybudování záchytných center pro navrátilce právě v tomto městě (později byrokracie UNHCR zakáže používat termínu záchytná nebo tranzitní centra a přikáže hovořit o centrech kolektivních).

Bob vyrazil do kosovské Peje na začátku posledního červnového týdne spolu s bývalými vojáky Kosovské osvobozenecké armády Osmanem Kurpalajem a Bukim Zekajem. Čtyři dobrovolníci Člověka v tísni za ním vyrazili posledního června. V té době již v kosovské Prištině působil Tomáš Vyhnálek ze stejné organizace a den předtím se do jihokosovského Prizrenu přesunula transportní část této humanitárky ve složení terénní vůz, tři Tatry 148 s pětitunovým vlekem a tisícilitrovou cisternou na vodu. Obnova Kosova začala.

Když jsem upouštěl Shkodru, uprchlíci stále ještě skákali na špek albánským špeditérům, kteří si dokázali říct za jednu jízdu nákladním automobilem z tohoto města do západního Kosova, což činí zhruba 200 kilometrů, až 800 německých marek. Někdo si zvolil raději lacinější traktor, přestože takovýto stroj dokázal tuto cestu urazit za čtrnáct až patnáct hodin. Vyskytly se i případy, že navrátilci dorazili na místo určení za více než dvacet hodin (to jim obvykle někdo z místních lapků ušetřil námahu spojenou s taháním některých věcí). Mezitím na místním nádraží, unavený z toho čekání, supěl vlak UNHCR, který měl případné zájemce z řad běženců převézt do albánského Kukesu, vzdáleného nějakých čtyřicet padesát kilometrů od kosovské hranice. "Stál jsem tam od dvou od rána," svěřil se kolem čtvrté odpoledne Steve z dánské organizace Red Barnett. "Nikdo nepřišel, nikdo o tom neví."

II. Cesta, Albánie - Kosovo, 29. června 1999

Ptám se například, zda-li ty hory tam tvoří albánskou hranici - a voják mi odpovídá: "Boga, mi, gospodine, nema više Arnauta." (Přísahám, pane, Albánci už neexistují)
Bohuslav Bouček: Prosím, aby zápisník byl odevzdán mé ženě jako pozůstalost.
Z válečných deníků 1914 - 1920. Praha 1998, s. 90

"Odkud kam to vlastně jedeme," bylo hádankou pro každého z osazenstva modrého fordu sierra s pražskou poznávací značkou, kterému se jinak říká prašivka. Zdánlivě složitý rébus to ani nebyl, podle mapy vedla naše cesta z albánské Shkodry přes Kukes a hraniční přechod Morina do kosovského Prizrenu a odtud do Peje. Nás spíše zajímalo, do jakého prostředí směřujeme. Jak vypadá země po válce? Co nás tam čeká dobrého a co zlého? Otázku měl vyřešit čas, který se ještě nestačil k odpovědi prokousat. Albánii se přezdívalo Tramtárie, nejsem si však jistý, jestli důvěrné pojmenování Kosova Kocourkovem, vzniklo při této cestě, nebo později. (Na okraj dovolím si připsat malou poznámku - Z Pramene do Jednoty kousek. Kdesi tam ztratil se lidem z očí hloupý Honza. Měl přinést cosi dobrého)

Vyjeli jsme nad ránem, automobil neukrajoval kilometr za kilometrem, jak bývá zvykem na podobném místě vyprávění tvrdit. Naopak jeho řidič měl plné ruce práce, aby neutrhl nápravu v jedné z nespočetných děr. Slalom v touze udržet vozidlo ještě nějakou chvíli provozuschopným zažil každý, kdo měl tu čest pobýt na albánských autostrádách. Do toho se připlétaly neosvětlené traktůrky, jejichž vleky byly obsypané kosovskými Albánci. To, že kola si to šněrovala, kam se jim chtělo, snad není potřeba zrovna příliš zdůrazňovat. Čím blíže k hranici se situace stávala nepřehlednější a nepřehlednější. Mezi traktory kličkovaly rychlejší liazky, ale i matesy, zezadu na ně troubily ještě rychlejší mikrobusy, semtam zůstal v serpentíně nebo stoupání viset autobus, který by v Kudláčkově Lhotě nemohl sloužit ani za klubovnu místním čutálistům. Všechny tyto prostředky měly stejný náklad - navrátilce. Občas se tím vším za divokého troubení snažila prodrat bílá pancéřová toyota UNHCR se ztopořeným codanem na přídi. Když slunce pohlédlo na toto panoptikum z větší výše a dodalo okolí více světla, probudila se i albánská armáda, jejíž zastaralé tanky sovětského typu T54 si to šinuly právě naopak, z hranice do vnitrozemí.

Na příhodných místech podél cesty byly zřízeny takzvané Way Station. Sloužily k tomu, aby se zde lidé cestou do svého domova mohli nasytit, odpočinout si před další jízdou. Jeden z nich našel své místo nad vesničkou Puke, na úbočí horského ostrohu. Potkali jsme tu několik známých tváří, kamarádů ze stejné organizace. Byli opálení a zarostlí. Také jsme od nich dostali trochu teplé stravy. Čekali, až se budou moci vypravit za námi, do země neznámé. Možná, že nám trochu záviděli, opuštěni na osamělé výspě mezi nebem a zemí.

Hranice nebyla až tak zacpaná, jak jsme předpokládali. Pravda, možná je to poněkud zkreslené tvrzení, když čekající kolonu navrátilců můžeš z výsady humanitární organizace drze předjet. A protože o překvapení nebývá nouze, potkali jsme se přímo na přechodu s krajany z 6. polní nemocnice Armády České republiky, kteří na místě poskytovali první pomoc. Byli z detašovaného oddílu v Kukesu, v té době si ještě mysleli, že pojedou také do Kosova. Nakonec část z nich skončila v Turecku, kde pomáhali obětem zemětřesení.

Pokud bude někdo jiný tvrdit opak, ať tvrdí, ale ty kameny, co spadly z našich srdcí po přejezdu albánsko-kosovské čáry, slyšel snad i hluchý. Úplně paradoxně (jak ovšem jinak, jsme stále na Balkáně) se nám ulevilo. Ulevilo se nám při pohledu na obstojnou asfaltovou silnici, nevnímali jsme ani hustě nasázené betonové ježky, ani cedulky označující místa, kde si hověly miny. Bylo cítit, jak ta země po válce v sobě nese jistou důstojnost, známku civilizace o něco vyššího stupně, než na kterou jsem si doposud marně snažil zvyknout.

Prašivka si hravě poradila s těmi patnácti kilometry do Prizrenu. Hned na kraji města za tržnicí, po pravé straně, ležela hromada poznávacích značek. Toho jsme si ovšem v tu dobu nevšimli, naši pozornost jsme věnovali úplně jiným věcem. Přestože nás ona podivuhodná sbírka čísel nezaujala, stočím na ní řeč. Později by se totiž na tuto historku v proudu myšlenek nemusel najít čas. Když davy Albánců utíkaly za holým životem z Kosova, bdělí vojclové takzvané jugoslávské armády zde zbavovali uprchlíky identity, aby se náhodou později neprokázalo, že dotyčný byl někdy státním příslušníkem státu jižních Slovanů. To samé u aut - kdopak asi pustí přes hranice vůz bez státních poznávacích značek? Ještě dnes brázdí kosovské silnice množství aut bez označení, podobně mnohý z obyvatel Kosova nemůže vycestovat za hranice, neboť mu chybí patřičný průkaz. Odebráním dokladů dovršila srbská administrativa vyhnání kosovských Albánců. Člověk nese hodně těžko ztrátu domova a zázemí, ale odebráním cestovního pasu přichází i o možnost návratu. Řešení problému zůstalo ležet na bedrech civilní administrace Společnosti spojených národů v Kosovu (United Nations Interim Administartion Mission in Kosovo - UNMIK), která se snaží v současnosti vytvořit vlastní evidenci vozidel. UNMIK, spravující v nynějším Kosovu de facto majetkové zájmy Miloševičovy vlády, ovšem nemůže obyvatelům vystavovat cestovní doklady, protože protektorát Kosovo je stále součástí takzvané jugoslávské federace. V Prištině dokonce sídlí jugoslávský velvyslanec (je jím Stanimir Vukičevič), do jehož pravomoci spadá vydávání pasů. Jejich cena se ovšem pohybuje od 1000 do 2000 německých marek. Nakonec si dovolím drobnou poznámku - kdopak asi chce vlastnit cestovní dokument státu, který zahájil genocidu a způsobil exodus mého národa?

Marně přemýšlím, co mne při vstupu na území Kosova nejvíce upoutalo. Bylo-li to málo lidí, apaticky sedících na okraji silnic a kalným zrakem vyprovázejících projíždějící automobily a povozy, zničené domy a rozbombardované cesty a mosty, nebo snad spoře označená místa, kde se nacházejí minová pole? Min jsme se báli, nechtěli jsme opouštět bezpečí asfaltové vozovky. Věděli jsme, že tam již miny nejsou. Ale tušili jsme, že v příkopech a všude kolem jich bude, s odpuštěním, jak nasráno. Budoucnost nám dala také za pravdu. V prvních chvílích nám Kosovo ani nepřipadalo tolik zničené - ostatně, proč by připadalo, když jsme vstupovali do jedné z nejméně postižených částí země. Co nás praštilo do očí, byly obrovské billboardy, na každém rohu, v každé vísce podél hlavní tepny spojující Prizren s Gjakovou a Pejou, upozorňující na cestovní kancelář Kosova Travel.

Sierra s námi na palubě minula ještě několik traktorů a náklaďáků obložených kosovskými Albánci, kteří radost z návratu vyjadřovali dvěma vztyčenými prsty do tvaru písmene V - victory, vítězství. Kola automobilu zaznamenala pěkných pár děr v asfaltu po kůlech chránících bývalé srbské checkpointy, než jsme se přes rozbombardovanou a vypálenou Gjakovu prodrali do Peje. Do města na úpatí dvouapůltisícových hor, do kraje, který vejde do historie jako nejzničenější oblast této války.

III. Peje, přelom června - července 1999

"Když jsme 12. června přijeli, nikdo se neprocházel kolem."
sgt. Mario Poli ze smíšené brigády Západ, KFOR Chronicle 1, 27. září 1999

Bylo docela zajímavé sledovat, jak se Peja zalidňuje. V době našeho příjezdu tu mohly žít stěží dva tisíce Albánců, kolem padesáti Srbů se schovávalo pod ochranou italských vojáků KFOR v klášteře Patriaršija (mezi nimi byli jak jeptišky a mniši, tak 11 urpchlíků z Krajiny a Bosny z léta 1995, kteří v Kosovu nalezli útočiště) a v samotném městě bydlelo přibližně 20 romských rodin. (vlastní pozorování a UNHCR/OSCE: Second Assessment of the Situation of Ethnic Minorities in Kosovo ze 6. září 1999, s. 9, 13-14). Do konce roku mělo nalézt v Peje příbytek kolem 80 až 100 tisíc lidí, přičemž předválečné počty odpovídající dolní hranici uvedeného rozmezí se rozrostly o obyvatele okolních vypálených vesnic, kteří ve svých rodištích nenalezli ani střechu nad hlavou, ani uplatnění.

Peja nás přivítala bezradná, ruce složené v klíně a nevěřícný pohled upřený kamsi do hor. Nebylo domu, který by zůstal nepoškozený. Navrátilci smutně posedávali v malých hloučcích podél hlavní třídy, v rukách ani neměli všudypřítomné hrnky s kávou, prostě jen tak naprázdno propíjeli čas. Byli hodně apatičtí, jakoby nedokázali uvěřit, že někdo přišel a jen tak, mírnyks týrnyks, jim zapálil střechu nad hlavou. Zmařil jejich celoživotní práci. Velmi pozvolna si lidé začali uvědomovat, že si především musí pomoct sami. Zpočátku se naivně domnívali, že humanitární organizace jsou tu od toho, aby jim vystavěly dům přesně podle jejich požadavků. Ve chvíli, kdy se zima kvapem blížila a šlo o holé přežití. Vystřízlivění pro ně bylo tím nejlepším popudem, aby konečně začali něco dělat. Nevládní organizace (NGO) mohly pomoci a v některých případech ještě pomáhají s opravou střechy, přinejlepším rodinám poskytnou také dveře a okna, před zimou kamna. A to je vše, neboť míra poškození města a jeho okolí byla natolik obrovská, že není v silách nikoho, aby během půl roku uvedl věci do původního stavu. Neuvěřitelných 4466 domů v Peje z celkových 8759 zařadila zpráva UNHCR do kategorií 3, 4, 5, což znamená, že tomu nejzachovalejšímu objektu zůstaly alespoň zdi a komín. Střed města a přilehlé čtvrti Kapeshnica, Dardania a Karagaq dopadly ještě hůře, zde se uvádí v jednotlivých lokalitách 70 až 95 procent zničeného původního bytového fondu. Oblast Peje (Area of Responsibility - AOR) vykázala z 31510 domů plných 61 procent těžce poškozených. (Kosovo Joint Winterization Programme. Up-dated Progress Report for Pec/Peje AOR. UNHCR Peje 26/9/99, s. 9an.)

V samotném městě se během války nebojovalo, okolo v kopcích ano. Ale dovnitř se nemohl přes srbské hlídky dostat nikdo. Převážná většina domů vzala za své až na počátku června, kdy Srbové pochopili, že se blíží porážka. Z nenávisti a msty při ústupu ničili, co jim pod ruce přišlo. Každý se mohl přesvědčit na vlastní oči, že se během vyhlazovacích eskapád v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině lecčemu přiučili. Rychlost, s jakou dokázali vypálit převážnou část Peje, by se totiž v jiném kontextu dala nazvat obdivuhodnou. Takto ovšem opět dokázali, že jejich pojetí kulturního národa se s evropským pohledem příkře rozchází.

Krásná stará čtvrť kolem bazaru a mešity lehla popelem. Představu o původní malebnosti tohoto místa, plného malých krámků a kaváren, sis mohl utvořit pouze pomocí zašlých akvarelů, nebo připomenout z fotografií. Okna mešity ze 17. století ukazovala, kudy se plameny draly ven, vápenec nesl stopy po ničivém požáru. Procházel si troskami něčeho, co ještě před měsícem sloužilo k životu a obživě. Nezapomenu na průhled oknem jednoho vypáleného domu, za nímž stály v řadě, vyrovnané jak vojáci, spečené šicí stroje. Pamatuji si také na výlohu vypáleného obchodního domu, rozbitou a popraskanou, kde se v rohu na sebe mačkala hromada "nahých" ženských figurín. Lekl jsem se té scény více, než bych si dokázal kdy připustit. Na příjezdu do města si zase letadla aliance pohrála s kasárnami jugoslávské armády. Tmavěmodře až modrozeleně kamuflované obrněné vozy srbského ministerstva vnitra (ministerstvo unutrašnich prav - MUP) ležely na dvoře poházené co krabičky od sirek.

Peje 8. července 1999, úryvek z deníku

Začínám psát poměrně pozdě. V předchozích dnech to nějak nešlo a popravdě řečeno jsem ani v sobě neměl sílu zvěčnit tu kupu zážitků na papír. Právě sedím za stolem provizorní kanceláře nadace Člověk v tísni v kosovské Peje a marně přemýšlím, jak co nejlépe zachytit události posledního měsíce. Před malou chvílí skončila zdejší černá hodinka, která ponořila celé město do tmy. Nic mimořádné se neděje, válka vzala za své a Kosovaři se nakvap začínají vracet do svých domovů. Nebo spíše do trosek, které jim zbyly. Ještě před deseti dny zde bylo v podstatě mrtvé město. Až na tu tisícovku etnických Albánců, co se nerozutekla před srbskými zbraněmi. Pomalu, jako houby po děsti, se zjevily první obchůdky, a navrátilci (jakkoliv se mi toto slovo nelíbí, asi není lepší pojmenování pro statisíce lidí, kteří se stali obětmi genocidy) vnášejí novou krev do válkou zpustošeného města.

Vydatně prší, snad poprvé za mého pobytu zde. A hřmí. Chce se mi říct, že se blýská na časy. Ale komu? Necháme raději spát otřepaná klišé. Za okny duní pásy tanků. Italové jsou v posledních dnech neobyčejně čilí. Asi dostali nějakou hlášku, nebo co, protože obrněné transportéry na check pointech nahradili Leopardi. Takový ty mrchy, co vážej kolem 60 tun. S kanónem namířeným doprostřed silnice. Vždy dva a dva. Ale to jen tak na okraj.

Nesmíš zapomínat na miny, nebo spíše výbušné pasti. Angličtina pro ně má nádherný výraz - booby trap. Miny místy ještě ležely, pokud na ně narazil někdo nepovolaný, výbuch obvykle zatřásl městem. O osud smolaře si pak nikdo již starost dělat nemusel. Nestávalo se to však tak často, nebezpečnější byly ony pasti. Podle osvědčeného vzoru z Krajiny a Bosny a Hercegoviny se odjištěné granáty nebo jiné výbušniny kladly za dveře, tak aby vybuchly ve chvíli, kdy někdo otevře dveře. Nebo se přidělaly zespodu na záchodové prkýnko a jen co si ho nadzvedl, měl si do budoucna po problémech. Nebo se trhavina jen tak položila pod mrtvá těla, aby příbuzným nebylo na tomto světě tak smutno... Rád bych si vymýšlel, bohužel až taková může být lidská vynalézavost. Pokud nevěříš, zahni asi tři kilometry před Pejou doprava, leží tam vesnice Raušic, tam se zeptej. Zapomněl jsem na jednu věc, musíš být na silnici od Gjakovy.

O čištění objektů od min se měli starat italští "káfoři", dovolat se ovšem jejich pomoci bylo nad lidské síly. Jejich hlavním úkolem v prvních dvou měsících pobytu totiž bylo odminování pejského hotelu Metohija, který se stal sídlem velitelství smíšené brigády Západ. Teprve později se víceméně nahodile připletli k nějaké prospěšnější práci. Nejplatnější v první fázi tak byly humanitární organizace, které vyřizovaly žádosti "prostých" občanů. Snad nejoblíbenější bandou odminovávačů byla parta bosenskohercegovinských specialistů pracujících pro norskou nevládní skupinu Norwegian´s People Aid (NPA). Bosňákům šéfoval Zlatko, podivný morous, jehož hluboký a propadlý zrak prozrazoval víc, než by si sám přál. Při řídkých setkání vždy utrousil něco v tom smyslu, že Kosovo je tedy pěkný čajíček, že tady se toho až zase tolik nepřihodilo a cože se s touhle zemí dělá tolik cirátů, když nám tehdy nikdo nepomohl. Jednou se opil a vyprávěl, jak v Bosně Srbové strkali ženám do vagín odjištěné ruční granáty a čekali, co to s nimi udělá... Třeba si vymýšlel, ale každopádně jsem byl rád za ten čajíček.

Na podobné úvahy tehdy nezbýval čas, naším úkolem bylo postrat se o lidi, kteří se vrátili a neměli střechu nad hlavou ani co jíst. Bob del Conte s pomocí místních vybral jako první budovu, která sloužila jako škola a internát pro slepé děti. Internát byl již v roce 1995 zabrán pro potřeby srbských uprchlíků z Krajiny a Bosny a Hercegoviny. V Peji byli také umístněni ve studentské koleji, ze které se později mělo stát druhé kolektivní centrum spravované českou humanitární organizací Člověk v tísni. Před příchodem jednotek KFOR většina z nich utekla do Černé Hory, podle údajů UNHCR jich bylo 192. Ještě na počátku září žilo v Kosovu 632 chorvatských a bosenských Srbů, většinou v srbských enklávách jako Shterpce, Zubin Potok, Leposavic nebo Zvecan (UNHCR/OSCE: Second Assessment of the Situation of Ethnic Minorities in Kosovo. Prishtina 1999, s. 13n). Srbská vláda chtěla původně usídlit většinu těchto lidí bez domova právě na území Kosova. Mezi Pejou a Gjakovou v lokalitě nazývané Prilep pro ně vyrůstalo podél hlavní silnice satelitní městečko. Zčásti se ho podařilo dokončit, zčásti ne. Uprchlíci z Bosny a Krajiny tady již střechu nad hlavou nenalezli, dnes ho obývají Albánci. Zběžně jsem napočítal asi 120 domů a dalších čtyřicet rozestavěných. Jako symbol něčeho přetrženého dohlíží na klid obyvatel Prilepu místo minaretu dvacetimetrový jeřáb.

"Welcom to hel," vítal nás špatnou angličtinou nápis na podezdívce plotu do dvora školy a internátu pro slepé. Budova si již užila své, původně nemocnice, poté zmíněná internátní škola, následně útočiště pro srbské uprchlíky z Bosny a Krajiny a zanedlouho se měla stát místem pobytu pro 120 albánských navrátilců. Pouze boční trakt sloužil stále slepým dětem, které v popisované době trávily kdesi mimo "letní prázdniny". Srbové budovu zjevně opouštěli ve spěchu. Buď měli špatné svědomí nebo zkušenosti. Místnosti byly až do výše jednoho metru zavaleny osobními věcmi. Šaty a boty se mísily dohromady s potravinami, gramofonovými deskami, nádobím a sešity. Co s sebou nemohli vzít, raději znehodnotili, aby se to náhodou nedostalo do rukou nenáviděného nepřítele. Nezbývalo nám nic jiného, než vše vyhazovat z otevřených oken na dvůr. Zbavovali jsme starý špitál části jeho historie, abychom mohli psát novou. Osobní deníky a fotografie pro nás představovaly něco anonymního, něco co již dávno přestalo existovat. Třebaže jejich vlastníci nejspíše se zlobou podlitým zrakem čekali na druhé straně hor, v Černé Hoře, až se karta obrátí. Šestkrát se musel otočit dvoutunový náklaďáček prastarého typu, jemuž jsme přezdívali erena, aby odvezl na skládku vše, co překáželo. A stěny vyklizených místností zpravovaly svět o tom, že Petar miluje Daricu nebo Zvonimir je kokot. Dveře, okna a snad i každý kout zdobily srbské svastiky. "Když tady byli, chodili na pivo s policejním doprovodem," poznamenal někdo z Albánců posměšně, jakmile na srbské uprchlíky přišla řeč.

Ani domy ve městě nezůstaly ušetřeny nenávistné lidové tvořivosti. Kromě srbských svastik byly nejčastějšími nápisy Smrt šiptarima, Srbija do Tokija nebo prosté VJ - Vojska Jugoslavije. Někdy byli žháři natolik hrdí na své dílo, že neopomenuli svůj výtvor podepsat. Vypálený blok několika obchůdků a dvou lékáren na hlavní pejské třídě Nemanjina zkrášlil autogram Četnička gerila Gorazd.

To byla Peja letních měsíců. Kolektivní centrum ve škole pro nevidomé (Blind School) přijalo první uchazeče o azyl necelý týden po našem příjezdu. Během provozu se dodělávaly takové drobnosti jako zasklívání oken, oprava kanalizace, malování. Hned zpočátku bylo třeba stanovit velmi přísná kritéria, komu vyhovět a komu ne. Marek Štys s překladatelkou Ilijanou, na něž směřoval první nápor žadatelů, toho měli za chvíli plné zuby. Všechny informace se musely prověřovat, lidé si dokázali vymyslet neskutečné příběhy, jen aby se do centra dostali. Nejčastějšími kandidáty byly ženy s několika dětmi, jejichž manžel zahynul ve válce, jejichž dům byl vypálen, byly bez prostředků a ani příbuzní nemohli pomoci. Stačily dva týdny, a kdybychom byli správní hoteliéři, vyvěsili bysme cedulku Obsazeno. A začala se otevírat další centra, na počátku září bývalá studentská kolej (Student Dormitory) a zhruba v téže době Hotel Karagac. Celková kapacita přibližně 500 lidí. V listopadu se Člověk v tísni měl stát přidruženým partnerem (implementing partner) UNHCR v provozování tohoto typu zařízení pro oblast Peje, Istog a Klina. Říká se tomu umbrella, deštník. Schovají se pod něj nejen dvě další organizace, italský Intersos a španělské MPDL, ale také půldruhéhotisíce osob bez střechy nad hlavou. Ale to přeci jenom předbíháme čas.

IV. Účtování, červenec 1999 až bůhvíkdy

Nespravedliví nebudou mít přítele vřelého ani přímluvce, jemuž sluchu by bylo popřáno
al-Qur´án 40:19/18

První červencový týden se Srbové, kteří zůstali v Kosovu, začali bát. Militantní složky Kosovské osvobozenecké armády vystupňovaly za tichého souhlasu špiček svého velení organizovaný teror proti nim. Nehledě na dohody z Blace a rezoluci OSN č. 1244, snažili se Albánci území etnicky vyčistit. S pomocí zastrašování a hrubé síly. Zděšený šéf prištinského UNHCR David Riley přistavil do nejvíce ohrožených míst autobusy, které měly odvézt Srby do mateřské země. Tehdejší velitel KFOR generálporučík sir Mike Jackson si Rileyho pozval na kobereček a zdvořile se ho zeptal, co že to dělá. Jestli se opravdu chce podílet na pomoci Albáncům národnostně vyčistit území. Velení KFOR vydalo jednoznačné prohlášení, že ať se stalo cokoliv, úkolem pěti smíšených brigád v Kosovu je ochrana všech, kteří chtějí v této zemi zůstat. Riley a spolu s ním i celý Úřad vysoké komisařky pro uprchlíky mlčel až do 23. července, kdy extrémisté z řad kosovských Albánců odstřelili ze zálohy čtrnáct Srbů, kteří sklízeli úrodu z pole u Lipljan nedaleko Prištiny. UNHCR následně vydalo za dobře slyšitelného posměchu velitelů KFOR několik jalových prohlášení, že "evakuace srbského obyvatelstva je poslední možností, kterou využijeme až ve chvíli, kdy půjde o neodkladné, život ohrožující situace". Momčilo Trajkovič, hlava Srbského hnutí odporu v Kosovu, uvedl, že území této země po vstupu jednotek KFOR opustilo 180 000 Srbů a dalších nejméně 50 000 jich zde ještě zůstalo. Úřad vysoké komisařky pro uprchlíky diplomaticky podotkl, že zmíněná čísla nejsou ověřená z dalších zdrojů. (Kosovo Humanitarian Update, č. 9, 24. srpna 1999).

Když začaly hořet první domy a přibývalo zpráv o etnicky motivovaných vraždách, nebyl na to připravený nikdo. Přestože se po zkušenostech z Bosny a Krajiny mohl podobný vývoj očekávat. Srbské vládní kruhy a média získávaly potřebnou vodu na propagandistický mlýn, který měl za úkol přesvědčit svět o nedostatečné ochraně národnostních menšin v Kosovu. Přes nepopiratelné zlepšení bezpečnostní situace v zemi na přelomu října a listopadu 1999 (z červencového průměru 30 etnicky motivovaných vražd se počet těchto činů snížil na šest na počátku října a dva v závěru listopadu: KFOR Chronicle č. 2, 1999, s. 13), zesílila jugoslávská strana tlak na mezinárodní společenství, aby se její armáda mohla vrátit do Kosova ochraňovat srbské zájmy. Tisková agentura Tanjug přinesla 26. listopadu prohlášení velitele 3. jugoslávské armády v Niši generála Nebojsy Pavkoviče, že očekává v nejbližších dnech vstup svých jednotek do Kosova, neboť se "ukazuje, že KFOR neodzbrojil albánské teroristické gangy a nedokáže zaručit bezpečnost v tomto území". (OSCE Mission in Kosovo. Media Monitoring. Media Affairs. 26 November 1999, s. 3) Naštěstí kromě občasného harašení zbraní na kosovsko-srbském pomezí, o němž by mohli vyprávět především vojáci 6. průzkumné roty České armády střežící hranici u severokosovského Podujeva, skýtá padesát tisíc vojáků kontigentu KFOR dostatečné varování pro všechny extrémisty.

Těžko se mi hledá správné slovo, kterým bych nazval své počáteční pocity z vypalování domů a násilí na obyvatelech jiných národností ze strany Albánců. Nejvhodnější výraz je asi rozčarování. Rozčarování z toho, že nic není černé ani bílé, nic v prostředí vzájemné nenávisti nelze označit za spravedlivé. Nejdříve jsem hořící srbské domy v sousedství vnímal velmi intenzivně. Každý závan větru, který ke mně donesl dým ze zapáleného domu, vzbuzoval pocit marnosti z toho všeho kolem. Netrvalo však dlouho a člověk se stal lhostejným, hořící budovy bral jako běžnou kulisu zdejšího tyjátru. Apatičtí byli i příslušníci hasičských oddílů KFOR, raději hasili okolostojící domy, aby se požár nerozšířil, než něco jiného. A hlavně se zaměřili na prevenci. Pravoslavné kostely obklopily ostnaté dráty, životy lidí i kulturní bohatství chránily zbraně v rukou vojáků mezinárodních sil. Nežli stačili vojáci mezinárodních jednotek v Kosovu přijmout přísná bezpečnostní opatření, například zákaz vycházení v rizikových městech (Prizren 24:00 - 06:00, Gnjilane 20:00 - 06:00, Lipljan 22:00 - 05:00), lehlo v červenci a srpnu popelem nejen několik pravoslavných kostelů (např. Prizren, Gjakove, Suhareka, Priština), ale také celé srbské nebo romské čtvrti (takzvané prizrenské staré město nad Velkou mešitou leží v troskách, podobně jako romské ghetto v Suharece).

Autorův článek v Denících Bohemia, úryvek
Suhareke/Kosovo - Silné protiromské vášně, které vypukly v Kosovu bezprostředně po stažení srbských oddílů, nabávají v posledních týdnech znovu na intenzitě. Včera, 5. srpna, opustilo pod dohledem německých jednotek KFOR město Suhareka na spojnici Prizrenu a Prištiny dalších 120 Romů. Již od ranních hodin byla severní část města v plamenech, neboť kosovští navrátilci zapálili domy v takzvaném cikánském ghettu.

Někteří Albánci se snaží podobné jednání obhajovat, říkají, proč bysme Srbům nemohli vrátit to, čemu nás vystavovali od nástupu Miloševiče k moci. Vžitá představa, že spáchaná křivda pro mne skončí tehdy, jestliže ji oplatím, nalézá svůj původ již v takzvaném Lex Djukagjini. Podle této nekodifikované zákonné normy, která si stále ještě od dob albánského reka Skanderbega uchovala svou váhu, může například člověk zabít na svém pozemku beztrestně kohokoliv jiného. Zásada oko za oko, zub za zub se v Djukagjini dodržuje, za smrt někoho z mé rodiny smrt kohokoliv z rodiny nepřátelské, za život ženy nebo dítěte dva životy. Podobné úvahy a braní spravedlnosti do vlastních rukou ovšem příliš nekorespondují se snahou kosovských Albánců začlenit se do evropské společnosti. Mohlo by se zdát, že větší část národa bude tolerantnější, neboť desetitisíce kosovských Albánců, podobně jako dalších obyvatel bývalé jugoslávské federace, nalezly v minulých letech práci v zahraničí. Opak však mnohdy bývá pravdou.

Současná politická reprezentace Kosova, a to jak quasi vláda Hashima Thaqiho, tak Berishova vláda v čele s Ibrahimem Rugovou, nedokáže tyto činy nekompromisně odsoudit, neboť obě strany se bojí ztráty podpory voličů před nadcházejícími volbami, které by se podle vyjádření zvláštního představitele generálního tajemníka OSN v Kosovu Bernarda Kushnera měly konat v červnu nebo v červenci roku 2000. Osamělými bojovníky proti tomuto jevu, který bezpříkladně poškozuje pověst Kosova v zahraničí, se tak stávají lidé jako Veton Surroi, šéfredaktor a hlavní komentátor jednoho z nejčtenějších kosovských listů Koha Ditore. Surroi je nejen jedním z nejodvážnějších kosovskoalbánských novinářů, ale také člověk, který si i ve vypjaté situaci zachovává zdravý nadhledem a nevidí jenom chyby druhých, ale dokáže poukázat i na chyby vlastního národa. Ne nadarmo mu adresoval počátkem listopadu člen politického vedení UQK Bilal Sherif zřetelné varování, že svými výroky "si koleduje o pochopitelnou odvetu".

Veton Surroi, Ozvuky velkého znevážení, Koha Ditore, 18. srpna 1999, s. 2, kráceno

Stará žena, která zemřela poté, co byla zbita v koupelně; dvouleté dítě, které bylo zraněno když jeho matka byla zabita kulkou; ... žena, která nechce veřejně sdělit své jméno, protože se bojí, že muž, který ji chtěl znásilnit by se před jejími dveřmi mohl objevit znovu. Takto vnímají Srbové události uplynulých čtyř týdnů...

Vím, jak se Srbové cítili během uplynulých čtyř týdnů, protože já sám a přibližně další dva miliony Albánců zažívaly deset let to samé ... každý automobil zastavující před našimi dveřmi představoval možnou hrozbu, každý zvuk mohl být zvukem smrti...

...Viděli jsme utíkat ty Srby, kteří spolupracovali se srbským režimem a stali se spolupodílníky násilí vůči Albáncům. Později jsme viděli prchat ty Srby, kteří se obávali osobní msty těch Albánců, kteří museli odkrýt hroby svých blízkých.

Ale dnes, dva měsíce po příchodu sil NATO, již nemůžeme na spáchané křivdy reagovat emocionálně. Jsme postaveni tváří v tvář

několika organizovaným systémům násilí proti Srbům.A my se musíme svobodně rozhodnout, zda zůstat mimo toto násilí, nebo zda předpokládat, že každý Srb by měl být zodpovědný za to, co se stalo v Kosovu. Jméno těchto systémů je fašismus, jedná se o to samé, proti čemu lidé Kosova bojovali v desetiletém konfliktu s Miloševičem....

V. Jakop Krasniqi, červenec 1999

Seděl tehdy v zšeřelé chodbě kolektivního centra Blind School v Peje a čekal, až na něho přijde řada. Měl oči opuchlé od pláče a nevyspání. Nechtěl jako ostatní potraviny, deky nebo stan. "Potřeboval bych dvě rakve. Chci důstojně pohřbít tátu a bratra. Zakopal jsem je na zahradě domu. Můžete mi pomoc?" plaše přednesl svou žádost. Nevěděli jsme v tu chvíli, co dělat. Na koho se obrátit. Začali jsme shánět rakve. Samozřejmě, nejdříve bylo potřeba se přesvědčit, jak vypadá situace na místě.

Šli jsme tam tehdy s Jakopem pěšky. Kolem nádraží, přes koleje a dál dozadu za pekárnu. Stojí tam malý domek, zgruntu vypálený. U vchodu do trosek domu mě zastavil a ukázal na koberec, který byl jakoby pokryt rzí. "Tady zastřelili bratra. Když ho zasáhli, nebyl mrtvý. Vykrvácel nám zde před očima. Řekli: Jestli mu někdo z vás budu chtít pomoc, zabijeme ho taky. Prý, abysme si to napříště dobře pamatovali. Znal jsem ty, kteří to udělali. Byli to sousedé, žádní paramilitanti. Tátu zastřelili hned za dveřmi, když jim otevíral." Pokynul, abych ho následoval. Zašli jsme za domek, kde uprostřed kopřiv označovaly dva vlnité plechy místo přechodného odpočinku jeho blízkých. Stalo se to 26. března, tehdy jsem v čechách oslavoval narozeniny a o tom, co se děje nějakých pár set kilometrů jižně, jsem neměl ani potuchy. Jakopovi bylo letos jednadvacet let. Stal se hlavou rodiny, přešla na něho zodpovědnost za mámu a tři sestry.

Vídali jsme se často, dokázal celé hodiny sedět na chodbě kolektivního centra, snažil se nám pomáhat. Byl skromný, nechtěl nic, jen pohřbít tátu a bráchu. Občas se nám podařilo vnutit mu nějaké potraviny, dostal velký stan UNHCR, aby vůbec měli, kde žít. Jednou jsme ho vzali s sebou do Gjakovy, mohlo to být někdy kolem sedmnáctého, protože před hotelem Pashtriku zrovna hořel pravoslavný kostel. Cestou nazpět se prašivka zastavila v polích a nechtěla jet dál. Kolem byly miny. Podařilo se mu opravit naftové čerpadlo. Bob del Conte nakonec někde splašil povolení i rakve. Jakopa jsme odvezli do vesnice Barane, aby oznámil příbuzným, že bude pohřeb.

Na sklonku července jsem přesídlil do Prizrenu, Karel Šébl mi vyprávěl, že po pohřbu přišli policajti, buď civpolové UNMIK nebo italští vojenští karabiniéři, a prohlásili, že mrtvé musí exhumovat, neboť mají nějaké nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích... Stalo se.

Koncem listopadu jsme se potkali prozatím naposledy. Měl jsem dohodnutý rozhovor s odminovávači z norské NPA. Kousek před jejich kanceláří na mě někdo zamával z jednoho obchůdku. Byl to Jakop, pozval mě na kávu a cigaretu Partner. Zářily mu oči a s pýchou se pohyboval mezi zbožím ve svém království. Koloniál se nacházel necelých sto metrů od toho, co zbylo z jeho domu.

P. S. už vím, do které kolonky v účetnictví zařadit položku rakev

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Jen pro jistotu.

(Martin, 26. 1. 2008 8:55)

Autor tohoto textu v Kosovu působil a ne jednou, i když ne jako voják.

Messinovi

(Milan, 25. 1. 2008 22:59)

Rozhodně víc věřím tomu, kdo v Kosovu byl, než jenom prohlášení, že se žádná genocida nekonala. Je to pro všechny zúčastněné těžká doba a s ohledem na balkánskou mentalitu prakticky neřešitelná situace. Ale nekriticky zavírat oči jenom proto, že fandím jedné straně a od stolu prohlašovat jak to doopravdy bylo, je trapné.

SRBIJA

(SRBIN, 11. 6. 2007 7:29)

SRBIJA DO TOKIJA

"genocida" v Kosovu???

(Messin, 12. 10. 2006 14:05)

V Kosovu žádná genocida neprobíhala. Probíhaly zde boje mezi srbskými ozbrojenými složkami a výborně moderně vyzbrojenou (i za peníze z org. zločinu)UCK, která měla ve své době desítky tisíc ozbrojených mužů. Pokud na se na území jakéhokoliv státu začnou pohybovat takoví lidé (samy USA je předtím označovaly za teror.organizaci) tak armáda, či policie musí zakročit - od toho existuje a lidé si jí platí!) Po válce bylo vykopáno po celém Kosovu cce 2.800 těl všech etnik. (Srbů i Albánců). Pokud je vaším hlavním zdrojem ohledně Kosova "Člověk v tísni" pak se pravdy nedopátráte nikdy!! ČvT byla a je dále placena organizacemi napojenými na vládu USA, proto bylo možné, aby její bývalý ředitel Tomáš Pojar (dnes náměstek na min. zahr.) psal do našeho tisku svého času (LN) články podporující útok na Irák !!!