Jdi na obsah Jdi na menu
 


PŘÍČINY A DŮSLEDKY OSMIČEK V KALENDÁŘI SE NEZAPOMÍNAJÍ

5. 8. 2008
PŘÍČINY A DŮSLEDKY OSMIČEK V KALENDÁŘI SE NEZAPOMÍNAJÍ


Úvodní podnět

Nebyl jsem žádným buditelem, hrdinou, který by, na rozhraní konce třicátých a počátku čtyřicátých let, slovem či se zbraní v ruce, zápasil o naši svobodu, o demokratický charakter naší vlasti. Tehdy jsem začal chodit do základní školy a mnoho z toho, co se dělo nevnímal, nerozuměl tomu. Až dobách pozdějších jsem se k mnohému vracel, srovnával slova svých rodičů, učitelů, kteří v jistém sledu připomínali ve škole odkaz buditelů  za národní osvobození, se skutečností. Jistým mezníkem ve vývoji myšlení bylo pochopení smyslu plánu vojenského útoku na Československo z 20. května 1938, který podepsal tehdejší velitel německé armády W. Keitl. Následně  to byla Mnichovská dohoda podepsaná dne 29. září 1938 německým kancléřem Adolfem Hitlerem a představiteli Velké Britanie, Francie a Itálie.

Učitel - vlastenec

Krátce po mnichovském diktátu z konce září 1938  přišel do obce Cikháj nový řídící učitel Oldřich Bartoš. Stal se i obecním kronikářem. Když následný rok do naší vlasti  napochodovala německá vojska a říšský vůdce Adolf Hitler vyhlásil vznik Protektorátu Čechy a Morava, do obecní kroniky mj. vepsal:
„15. březnem 1939 nastává pro český národ temná doba. Němci v českých zemích náš lid udupávali. Každý téměř druhý občan ve svém příbuzenstvu byl postižen zavřením nebo ztrátou na životě…Stateční synové, otcové, za vlast v koncentračních táborech umírali… V chmurné dny, kdy německé fanfáry z radia, s protivným bubnováním, vyhlašovaly zdánlivý vítězný postup fašistických vojsk, tu jako bych četl v duších našeho lidu Jiráskova slova:
„Když mně je nejhůře, napadá mě vzdor a myslím si: Tisíc let jsme tu stáli a obhájili se, krváceli a trpěli a teď bychom měli malátnět? Ne, kdybych měl být poslední, sám jediný, nepoddal bych se!“ 
 „V temné době“, jak psal řídící učitel, si  musel pro sebe a manželku opatřit  průkaz o nežidovském původu, vyučovat němčinu, kterou neznal, ze školy odstranit všechny vlastenecké symboly. Postupoval odvážně. Vlastenecké české knihy, školní a obecní kroniku, obrazy našich prvních presidentů, za účasti dalších obyvatel obce, bedlivě zabalil a uschoval. Do obce přišli francoužští zajatci, kteří utekli z německého zajateckého tábora, poskytl jim přístřeší, jídlo. Od roku 1941 ukrýval a živil spisovatele Petra Křičku, v zájmu čehož podnikal a choval domácí zvířectvo, pomáhal partyzánskému odboji, odmítal vyřizovat německou agendu obecního úřadu. Ve škole nás  učil národní písně, v lese nedaleko lesních studánek učil vlastenecké písně, pěstoval náš vztah k přírodě, připomínal naše národní velikány, citoval jejich některé myšlenky.

Na národní buditele by se nemělo zapomínat
V letošním roce jsou vzpomínána mnohá výročí s osmičkou na konci. Vybral jsem i já dva velikány, o kterých často řídící učitel hovořil  a  jejichž myšlenky  nám připomínal. Byl to historik, filosof, politik František Palacký narozený  v roce 1798, a český prozaik, dramatik, novinář Josef  Kajetán Tyl narozený v roce 1808. Z výkladu učitele jsem tehdy mnohému nerozuměl. V procesu dospívání jsem se k myšlenkám  vracel, stejně jako v dospělosti či nyní ve stáří. Nabyl jsem přesvědčení, že odkazy těchto, ale i  dalších národních obroditelů, mají platnost i v současném období společenského vývoje. Palackého dílo přece přispělo k posílení národní hrdosti a sebedůvěry a k vytvoření českého národního hnutí. Byl také prvním českým historikem, který vykládal husitství ze světských a ne náboženských příčin. V husitství spatřoval nástup moderního demokratismu proti středověké autoritě, počátek zápasu demokracie proti feudalismu. Ani dnes, 70 let po mnichovské zradě, není na škodu připomenout si a inspirovat se myšlenkami například z Dějin národa českého: „Hned na počátku válek živel demokratický vyjevil se v Čechách, a nabyv skrze kněze Jana i skrze Žižku a tábory nemalé síly, vstoupil na dějiště veřejné…šlechta česká mizela cele z dějin aneb tratila se v národu; správa věcí ve vlasti přecházela vždy více do rukou lidí nových, jež ani mezi šlechtice, ani mezi plebejce počítati nelze. Ve vítězném vojsku českém každý bohatý i chudý byl zároveň bratrem, a velení dávalo se tomu, kdo vynikal duchem i udatenstvím…“
Nejinak je to s myšlenkami  J. K. Tyla. Ústředním motivem a hlubokým citovým vyznáním jeho písně Kde domov můj je vlast a národ. Rodná země nebyla u něj předmětem sentimentálního mlhavého hledání či toužení, ale radostnou a hrdou skutečností nového, obrozeného národního života. Zejména druhá sloka písně zobrazuje politický a morální růst nové české národní společnosti. Kde domov můj, kde domov můj?! V kraji znáš-li bohumilém duše útlé v těle čilém, smysl jasnou, znik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar: to je Čechů slavné plémě, mezi Čechy - domov můj, mezi Čechy domov můj! Škoda, že i tato druhá sloka není zařazena jako součást naší státní hymny.

S myšlenkami obroditelů, se státní hymnou, vstupovali občané do bojů za své osvobození
 Z vyprávění účastníků odboje jakož i z vlastní zkušenosti vím, že humanistickými  tradicemi a ideály se řídili naši vojáci  na bojištích 2. světové války i partyzáni bojující v týlu nepřítele. Uvědomovali si, že pokud opustí prapor svobody, svůj jazyk, právo a kulturu, pokud zapomenou či zneváží velké osobnosti historie, kultury, politiky, smysl své hymny, budou navždy ztraceni. Nabývali přesvědčení, že žádná moc tohoto světa neudrží vzdělaný, ušlechtilý a statečný národ v poddanství a otroctví. Podstoupili tvrdý boj za právo a spravedlnost, za rovnost a svobodu. Šest let, skomíraje v útisku, šlapáni tvrdou a bezcitnou patou fašistického Německa, čekaly národy Čechů a Slováků na svobodu. Šest let německý fašismus rdousil a ubíjel naše vlastence a vystavoval naše národy velkému utrpení, ničil charaktery lidí. Šest let stavěl německý fašismus náš lid do rolí negramotných individuí s cílem, vystěhovat je ze středoevropského prostoru. Šest let fašisté ničili knihy našich vzdělanců a bránili jejich čtení, šest let toužili němečtí uchvatitelé na okamžik posledního výdechu našich vzdělanců, vojáků, partyzánů, na uchvácení posledního kousku naší rodné země.
 Řídící učitel Oldřich Bartoš  myšlenky národních buditelů citoval i po osvobození. Citovali je i někteří partyzáni, kteří osvobodili obec.  Do školní kroniky tehdy vepsal:
„Dne 5. května 1945 obyvatelstvo Cikháj z nařízení partyzánského štábu kácí stromy přes silnici, vyhazuje mosty, aby nepříteli byl odsun po silnicích zpomalován. 8. 5. se záseky odstraňují, neboť silnicí se valí půl milionová zkrachovalá německá armáda ve velkých houfech, která se bojí ruského vojáka a hledá záchranu v americkém zajetí. Prvního ruského vojáka se slavobranou vítá náš lid 10. května 1945.“



Názory občanů na učitele O. Bartoše
Před časem jsem besedoval s občany, pamětníky 2. světové války. Abych jejich myšlenky mohl použít  vyprávění jsem zapsal a nechal jimi podepsat. K činnosti řídícího učitele jeden občan řekl : „…Učil mě Bartoš. Byl to dobrý učitel. Naučil nás dost.  V těch letech jsme se začali učit i němčinu. V době tělocviku nás vodil do lesa. Hráli jsme si na schovávanou a lezli po stromech, z mechu dělali různé parčíky a zahrádky. Někdy byl nervosní. V období války jsme mnohému nerozuměli, ale já jsem si ho cenil. Zdálo se mně, že je vlastenec, že je férový člověk. Jednou nás Bartoš poslal s dalšíma klukama místo školy do lesa na borůvky. Borůvky měly být odevzdány Němcům. V lese jsme chvíli sbírali, ale pak se začali bavit, hrát si, schovávat se.  Různýma klukovinami jsme se bavili celý den a na sběr borůvek pro Němce zapomněli. Druhý den ve škole se z počátku učitel na nic neptal. Asi ve druhé nebo třetí hodině vyučování se najednou začal ptát kolik jsme nasbírali a kam jsme borůvky dali. My jsme zalhali a řekli, že borůvky nemáme protože nám je hajnej Cempírek vysypal a rozšlapal. Naše  zpráva ho nějak rozčílila a hned to nechal vzkázat hajnýmu Cempírkovi. Ten přišel do školy.
Byl celý rudý, rozčilený a všechny naše nápady jednoznačně odmítl. Začal křičet, řvát.  Všechno chtěl vysvětlit nebo, že to nahlásí četnictvu. Řekl, že nás nikdy neviděl a že to je od nás provokace. Začalo vyslýchání. Vyslýchal učitel Bartoš i hajnej Cempírek. Jeden po druhém jsme chodili do kabinetu a do kuchyně. Aniž jsme se stačili na všem s klukama dohodnout, tak jsme při výslechu se shodovali v popisu vymyšleného místa, vzdálenosti, množství nasbíraných borůvek. Když chtěli popsat osobu, její obličej, tak jsme se různili. Někdo tvrdil, že ten hajnej byl vousatý, že měl holinky, další tvrdili, že byl bezvousý a  vysoký a další, že to byl malej a tlustém chlap. Nakonec to vyřešil učitel Bartoš sám. Řekl, že to mohl bejt hajnej Němec, který v tý době byl už u partyzánů a nebo někdo z partyzánů. Výslechy skončily, hajnej Cempírek odešel a nás učitel Bartoš poslal ze školy domů. My jsme si vydechli. Za jeho rozhodnutí jsme mu byli vděčni…“
Další občanka k Bartošovi řekla: „..Bartoš byl trošku poděs, ale byl dobrej učitel. Možná, že někteří na něj naříkali, ale já ne. Neměla jsem samý jednotky, někdy taky dvojky, trojky…“ 
Další občan řekl: „..Do školy jsem chodil za učitele Bartoše. Mně se zdál dobrej, takovej vesnickej učitel. Hodně naučil a já se učil dobře. Ve třídě nás bylo padesát a všichni uměli. Bartoš hrál dobře na housle. On také hospodařil, choval kozu. Protože to bylo v protektorátu tak jsme se učili němčinu. On ale byl vlastenec. On byl prvním v obci, který ve dřevníku schovával francouzský zajatce, kteří utekli Němcům. U něj se také za války schovával spisovatel Petr Křička. On za námi někdy vyšel k pomníku, jak je vedle školy. My jsme seděli na schodech a on vypravoval a taky se nás na mnoho věcí vyptával. Pamatuji si, že už měl hodně bílé vlasy…“

Radost přinesla i nemilé poválečné prožitky 
V radostné atmosféře svobody došlo na obecní úřad oznámení okresního národního výboru v Novém Městě na Moravě č.j. 5/114 ze dne 18. 6. 1945 v němž se psalo, že : „ Komise pro vnitřní národní bezpečnost v Praze upozornila, že německým státním příslušníkům nesmí býti poskytnuto přístřeší, jídlo, šatstvo apod. Upozorněte na to všechny obyvatele vaší obce. Zjištěné závady neprodleně hlaste. Správce úřadu Bezloja „
V této době měl v obci rozhodující vliv revoluční národní výbor, který byl ustaven partyzánskou brigádou M. J. Hus v listopadu 1944 a veřejně začal působit dnem 5. května 1945. Zprávu z okresu pojal revoluční národní výbor po svém. S okamžitou platností vystěhoval s hájenky manželku nadlesního, který jako Němec byl povolán na frontu, paní Marii Pompeovou se třemi dcerami a synem. Ač sama byla Češka činitelé revolučního národního výboru rozhodli, aby byla přestěhována do krajně nehygienického prostředí, včelína. Majetek ji rozbili nebo odcizili.Takovou nehoráznost odsoudil, z lesů vrátivší se partyzán brigády M. J. Hus, Adolf Haman, a rodinu vzal do jedné místnosti svého domku. Nepochopitelné vystěhování rodiny do včelína kritizoval nemilosrdně i řídící učitel Oldřich Bartoš. Akt revolučního národního výboru považoval za krajně nehumanistický čin, který nemá nic společného s ideály bojovníků za svobodu.
Co následovalo? Udání. Partyzána a hajného Adolfa Hamana přijeli vyslýchat představitelé sovětské armády a naše četnictvo. Nezalekl se. Důstojníky sovětské armády vykázal z domku, revoluční národní výbor ignoroval. Po této zkušenosti  se postaral, aby u členů revolučního národního výboru byla provedena domovní prohlídka o rozsahu odcizených věcí z majetku Pompeových. Odcizené věci musely být vráceny.

Jak to viděli občané?
Ve zmíněné besedě jedna žena konstatovala: „…Když ji (Pompeovou) vystěhovali z hájenky přišla pro mě, abych jí šla pomoct balit do beden všechno nádobí, sklenice, obrazy. V květnu 1945 bylo všechno rozšlapané a něco ukradené. Přestěhovali ji do včelína. Pak ji i s dětma vzal hajnej Haman do světničky. Sestra jim šila šaty ze záclon….“
Jeden muž mj. řekl: „…Ve válce na Cikháji žil nadlesní Němec, O. Pompe. Byl to dobrý chlap. Byla válka, německý protektorát, ale když za ním kdokoliv přišel, že potřebuje dřevo na výměnu mouky, šatstva nebo obilí, dal všechno. Zachránil tady mnoho lidí. Nebýt jeho tak Cikháj nebylo. Když němci měli zájem zlikvidovat vesnici, tak on to odmítl. Jinak dopadla jako Ležáky. Myslím si, že někteří lidí se k nim po válce nezachovali dobře. Hodně věcí jim rozbili a ukradli. Kdosi ze sousedů prý od nich vezl na trakaři šicí stroj. Paní Pompeová plakala a řekla mu jestli ví, že má tři holky a potřebuje na ně šít. Nepomohlo to. Někteří lidi po válce byli strašně aktivní, ale pro sebe. Toužili po moci a začali poroučet celé vesnici. Trochu je usměrnili partyzáni…“ 
Další občan mj. řekl: „…Když po válce byli Pompovi vystěhováni do včelína, tak je vzal do světničky hajnej Haman a pak se odstěhovali k nám do vedlejší budovy. Kdosi pak udal Rusům, že u Hamanů bydlí Němka. Rusové přišli k Hamanom a hajnej Haman je prohnal a vyhnal…“

Vynucený odchod učitele
Členové revolučního národního výboru nezůstali nic dlužní řídícímu učiteli. Bez jeho vědomí požádali okresní národní výbor o jeho přemístění. Do hodnocení, které s ním neprojednali mj. napsali:
 „Místní národní výbor v Cikháji žádá o brzké přemístění řídícího učitele Oldřicha Bartoše a dosazení jiného vhodného učitele do obce z těchto důvodů
Řídící učitel Bartoš jest člověk velmi popudlivé a zbrklé povahy….Za protektorátního režimu staral se o jiné záležitosti, které nijak s jeho učitelským povoláním nesouvisely jako např. zprostředkovával objednávky různého dřevěného zboží….Dne 7. května 1945 když přijelo maďarské vojsko do obce Cikháj měli býti maď.důstojníci ubytováni ve škole. Manželé Bartošovi zachovali se vůči předsedovi NV…. hrubě… Řídící učitel Bartoš po celou dobu protektorátního režimu nikdy v obecních záležitostech nebyl ani v nejmenším nápomocen…asi v srpnu 1940 neb 1941 vůči, starostovi obce…. a vrchnímu strážmistru…, se velmi rozčiloval, že mu nemají co poroučet, aby se starali o své záležitosti a ne o jeho. Tato záležitost byla předmětem vyšetřování býv. okresním četnickým velitelem….z Nového Města na Moravě….“
 Dva roky na to, aniž tušil odkud „vítr vane“, musel O. Bartoš odejít a do školní kroniky  napsal tento poslední zápis:
„Řídící  učitel Oldřich Bartoš od 15. ledna 1947 na zdejší škole nevyučuje. Jest uvolněn ze školské služby v Československé republice, jelikož jest ustanoven ministerstvem školství a osvěty správcem české doplňovací školy v Jižní Americe, Argentina, města Temperley. V tamní české kolonii bude pracovat rovněž  jako osvětový pracovník. …Ol. Bartoš přeje milým cikhajským dětem zdraví a plného úspěchu v životním zápase. Místní školní radě děkuje za vykonanou práci, kterou věnovali školním zájmům.“
Tak končila práce Oldřicha Bartoše. Odešel z obce, ale jeho odkaz zůstal.

Mnichovský diktát nemůže být zapomenut
I tato událost pramení z důsledků mnichovské zrady následné okupace. Než odešel učitel Bartoš na nové působiště snažil se nám vštěpovat myšlenku, kterou jsme plně pochopili později: že politika představitelů Francie a Velké Británie byla pro český národ ránou pod pás. Byla surová, bolela. Rozhodnutím německého vůdce Adolfa Hitlera, vlivem zrádného mnichovského diktátu, jsme tehdy ztratili území o rozloze 41 098 km2, ztratili jsme mnoho obyvatel, prožívali ztráty kulturního dědictví, svobody. Ne nadarmo se vracíme do roku 1938, oživujeme si paměť, hodnotíme a hledáme příčiny zrady, katastrof. Minulost by měla být pro nás poučením i varováním, stejně jako prozíravá slova našich národních buditelů.

Závěrečný podnět
Protože si připomínáme výročí s osmičkou na konci připomenu na závěr slova českého historika, filosofa, politika, uměleckého kritika, akademika Zdeňka Nejedlého.  Narodil se v roce 1878. V  roce 1946 mj. řekl:
„My na naše obrozenecké pracovníky a hrdiny se díváme ne se shovívavostí, jako na něco dávno odbytého, ale s obdivem a láskou za všechnu tu jejich krásnou a obětavou práci, jak učit lid, jak jej pozvedat, jak pro lid pracovat….My se můžeme se ctí a přímo, s nesklopenýma ani všelikam bloudícíma očima, podívat do tváře všemu tomu velikému, co je skryto v českých dějinách a co si náš lid zachoval jako drahocenné dědictví, jako živou tradici národa až dodnes. Tak my se i díváme, a nemáme větší touhy, než abychom, opřeni o toto velké dědictví a zapojení do velkých dějů dneška, dále vedli tuto tradici i po nových cestách a za novými cíli, k prospěchu, ke cti a radosti našeho lidu i celého národa.“
Není třeba nic dodávat!
                                                   

                                                                                  Rudolf Hegenbart

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář