Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ne, už nikdy nechci velkoněmeckou říši

22. 9. 2007
NE, UŽ NIKDY NECHCI VELKONĚMECKOU ŘÍŠI


Není to tak dávno, co jsem  navštívil Josefa Vajse z Cikháje. Chtěl jsem zaznamenat jeho vzpomínky na Protektorát Čechy a Morava. Při vyřčení požadavku se zamyslel a zesmutněl. Hlavou mu prolétl celý život. Dnes je mu více jak 83 let. Zvedl hlavu a podíval se upřeně do očí.
Obrazek Prý se domníval, že vše to, co prožil on a jeho rodina si odnese do hrobu. Mladí, ale i mnozí občané, prý nemají zájem o zkušenosti starých z 2. světové války, o praktikách Němců z té doby nechtějí slyšet, nevěří. Ubezpečil jsem ho, že vše, co řekne sdělím ostatním. Na příčiny utrpení lidí nemůžeme přece zapomínat. Rozpovídal se a já vše poctivě zaznamenával.
Mj. řekl: „Když začala 2. světová válka tak jsem pracoval u sedláka. Na podzim jsme sbírali brambory. Sedlák dostal příkaz odejít s koňma k odvodu. Koně se tehdy odváděly na německou frontu. Krátce na to přijeli do obce němečtí vojáci. Přijeli na motorkách, tříkolkách a jezdili i kolem naší chalupy. Bydleli jsme v blízkosti lesa. Naši pracovali v lese. V listopadu roku 1942 jsem byl povolán k odvodu a odvelen na práci do německé Říše. U nás bylo zrovna martinské posvícení. Sváteční oběd nebyl, nebyla zábava. Musel jsem odjet do Německa. Pro mě nastaly  jiné časy,
Po příjezdu do Říše sem nevycházel z údivu. Všichni Němci „hajlovali“ a fandili Hitlerovi. Pozdravu „Hajhítl“ sem tehdy moc nerozuměl. Tam říkali Hajló! Tímto pozdravem se zdravili i dělníci. Němci byli ve velké náladě a vzývali Hitlera. U píchacích hodin, kde se zaznamenával příchod a odchod do práce byla vyvěšena mapa Evropy a světa. Červenými praporečky zaznamenávali vítězný postup německé armády, lidé jásali. Vidina vlády nad Evropou a světem byla veliká.   
   
Jakmile se fronta blížila a Německo bylo bombardováno, Němci na pracovištích se jaksi otáčeli. Byla znát jistá nervozita, měnila se atmosféra.  Změna nálady byl znát i na vyvěšené mapě Evropy a světa. Nejprve zůstávaly červené vlaječky dlouho na stejném místě, načež se mapa ze zdi ztratila. Němci měnili i své názory.
V továrně kde jsem byl pracovalo téměř 10 tisíc lidí. Když nastal letecký nálet tak zde padlo obrovské množství lidí. Alarm byl totiž vyhlášen až padaly bomby.Těžko si kdo představí onu hrůzu. Já jsem tehdy pracoval nedaleko místa kde stály plynové bomby. Teplem se nafukovaly jako balón až praskly a vše kolem lítalo do veliké výšky a dálky. Vše na pracovišti bylo zničené. Všude lidská krev a křik. Lidé volali o pomoc. Na všech pracovištích zůstaly velké hromady mrtvých. Bylo to mazaničko, kaše z lidských těl. Někde ležela hlava, opodál ruka, noha a malta z lidských těl.  Z těchto hromad pak hmotu nabírali lopatami do dek, vážili po 60 kg, dávali do rakví a odváželi. Obrovská, obrovská hrůza. Mnoho lidské masy nebylo možno vůbec sebrat. Masa byla odstraňována buldozery.  Já jsem nebyl schopen pomoci a pochopit tu neuvěřitelnou hrůzu.

V továrně bylo zaměstnáno mnoho Rusů, Rusek, Chorvatek. Viděl jsem, co všechno zkusili. Ženy Němci ráno odvezli pracovat  a děti zůstaly doma bez dohledu. Celý den plakaly. Odpoledne přijeli Němci s nákladním autem a ženy musely naskákat na auto a odvážely je pryč. Ty prosily, plakaly, křičely, volaly svoje děti. Nic nebylo naplat. Vezli je pryč. Dělali si s nimi, co chtěli. Byla to zvrhlost, slovo člověk, žena,  dítě, nic neznamenalo. Někteří Němci sami říkali, co krutostí se používá vůči lidem. Moc byla krutá i vůči vlastním lidem s jiným názorem.
Na našem pracovišti, byl dělník, který nesouhlasil s Hitlerem. Jednou měl úraz a musel k doktorovi. Lékař chtěl nějaké průkazky, které měl doma. Potřeboval se rychle dostat domů. Vyšel z ordinace a u budovy stálo kolo. Tak si ho půjčil a pospíchal pro průkazky. Mezitím vyšel z budovy majitel kola. Začal se po něm shánět, nebylo. Vše nahlásil policii. Mezitím se Němec, který si půjčil kolo vrátil a kolo postavil na stejné místo. Vyšla policie.  Začala se ptát proč vzal kolo. Nějak se s nimi neshodl a začal jim nadávat. Vzali ho na komando. Už se nevrátil. Během tří hodin výslechu byl mrtvý. Umlátili ho. Manželka si přišla do šatny pro šaty a boty. Neuvěřitelný konec s člověkem. Na Německo, Říši mám špatné vzpomínky.

V továrně jsme moc informací neměli, ale od francouzských občanů jsme se dověděli, že válka končí. Byli jsme šťastní. Dne 14. května 1945 jsem vyšel pěšky k domovu. Na cestu nám dali potvrzení, které nám umožňovalo přejít hranice. Cestou domů jsme procházeli rozbombardované Drážďany. Z ulic a domů samé sutiny, mosty rozbité.
Rusové tam postavili dřevěný most a přes něj jsme přecházeli. Pod sutinami zůstalo mnoho lidí. Němci nám říkali, že bombardování Drážďan byla barbařina. Američané prý rozbíjeli všechno, o čem věděli, že dostanou Rusové.
Co se dělo doma jsem nevěděl. Jenom jednou jsem dostal dopis z domu. Naši psali, že jsou v Cikháji partyzáni. Další dopis jsem už nikdy nedostal. Do Cikháje jsem přišel 20. května 1945. S hrůzou viděl vypálený domek, z rodiny nikoho nenašel. Byl jsem zděšený. Když jsem vše obhlédl a dověděl se od občanů, co se stalo a kde jsou naši, pochopil jsem. Po mně se vrátila z vězení i sestra Marie Beránková a po ní z koncentráku otec. Po mnoha letech jsme se opět sešli. Bylo to šťastné shledání, ale skvrny zůstaly. Otec v koncentráku mnoho zkusil a pozbyl zdraví, byl odsouzen k trestu smrti. Před popravou ho zachránil příjezd Rudé armády do Prahy. Jeho utrpení, bolest, jsem si dovedl představit. Po válce jsme díky občanům a podpoře státu, postavili nový domek.

Už bych nechtěl prožít znovu německou Říši. Mladí nedovedou chápat, co lidi za války prožili, vytrpěli, co jsme prožili my. I ve válce se říkalo Pán Bůh, Pán Bůh, ale nikdy jsem nedovedl pochopit, že ten Pán Bůh nezakročil proti lidskému utrpení, proti zvěrstvu, násilí, které bylo pácháno vůči člověku, vůči lidem, národům. Kde byl Bůh? Ne, ne nikdy bych to nechtěl znovu prožívat.“
Skončili jsme povídání u člověka, který mnoho prožil, stejně jako jeho otec, maminka, sestra, rodina. Pomáhali partyzánům. Marie Beránková kdysi mj. napsala: „V listopadu 1944 k nám přišli ruští partyzáni z oddílu Zarevo majora Faustova a později z brigády M. J. Hus. Poskytovali jsme jim ubytování, stravu, prali prádlo, zašívali oděv. Můj otec a já jsme byli pověřeni podávat zprávy o pohybu Jagkomanda a o německém personálu ve zdejším lesním revíru. U nás byla několikráte umístěna vysílačka. Dne 3. ledna 1945 obstoupilo náš domek  asi 300 německých vojáků, přijelo gestapo. Mně a otce zatkli, matku a děti vyhnali z domu  a domek se vším příslušenstvím zapálili. Mě a otce odvezli na gestapo do Jihlavy Zde jsem byla týrána, abych prozradila místní občany, kteří spolupracují s partyzány. Nikoho jsem nevyzradila, nic nepřiznala. Byla jsem, stejně jako otec odsouzena a uvězněna.  V dubnu nás osvobodila americká armáda. Domu jsem se vrátila koncem května 1945.“

Mezi významné hodnoty těchto lidí patří nepochybně láska ke své vlasti, slovanská vzájemnost, přesvědčení, víra, odvaha, statečnost. Těmto hodnotám dávala rodina Vajsova konkrétní výraz. Byla to nezištná podpora odboji, byl to strach a utrpení prožívané doma i v koncentračních táborech, byla to strast a současně bezmezná víra v dobro a spravedlnost. Nezapomínáme na šlechetné ideály pro něž naši občané spolupracovali s partyzánskými jednotkami, pro něž byli vezněni a popravováni. Svoboda, mír, přátelství, lidská důstojnost, úcta k lidským hodnotám a k životu, víra v pravdu, poctivá práce, znalosti, mozky, um, ruce, to byla, je a bude naše zbraň, naše bojiště, naše vítězství.

Pro tyto ideály si připomínáme i zkušenosti rodiny Vajsových z Cikháje.

Dr. Rudolf Hegenbart
 (text i v Národním osvbození)
 

Náhledy fotografií ze složky Ne, už nikdy nechci velkoněmeckou říši

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář