Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na odvážné lidi se často zapomíná ( strana 2 )

7. 9. 2006
na stranu 1

CO SE O CIKHÁJI PSALO

V Rudém právu dne 20. října 1976 v článku „Partyzánské vánoce“ se mj. psalo: „ V Cikháji na pokraji lesa, na konci dědiny, mezi Žákovou horou a Fryšavským kopcem, v místě jemuž se od nepanšti říká „Pod Tisůvkou“, stojí výstavný domek. Postavil si ho po válce Josef Vajs na spáleništi původní chalupy Josefa Vajse staršího. Už stará chalupa měla výhodnou polohu. Na skok do lesa a od ní bylo možno přehlédnout v údolíčku celou vesnici. V onom roce 1944 v chalupě žil lesní dělník Josef Vajs se svou ženou a s dcerou Marií Beránkovou., vdovou s dvěma malými dětmi. Syn Josef byl poslán do rajchu. Marie Beránková vzpomíná, jak asi uprostřed listopadu v roce 1944 nesla otci do lesa oběd. Bramboračku a kastrol brambor se zelím. Po lesní pěšince se honil poprašek sněhu a Marie se choulila do vlněné šály. Náhle zpoza smrčků vyskočili dva zarostlí chlapi se samopaly přes rameno a rázně si vyžádali jídlo. „Neboj, neboj!,“uklidňovali ji. Pak zmizeli a po chvilce se objevili znovu a vrátili ji prázdné nádobí. Významně přiložili ukazováčky ke rtům a v mžiku byli pryč. Marie se vrátila domů, naplnila znovu nádobí a pak otci celá vyděšená vyprávěla, co jí potkalo. Otec ji uklidnil a pak se vydal za hajnými Adolfem Hamanem a Karlem Jaitnerem.„

TRAGÉDIE, ZATÝKÁNÍ

Od 12. prosince 1944, v několika intervalech, gestapo za podpory německých vojsk zatklo 11 občanů z Cikháje včetně tří žen, Josefu Roučkovi vojáci prostříleli kulomety domek a majitele zatkli. Marie Hamanová, která byla zatčena po odchodu svého manžela k partyzánům před lety konstatovala: „V Jihlavě jsem byla na cele v blízkosti Karly Jaitnerové. Ta nejvíce zkusila. Denně byla bita Němci. Slyšela jsem jak křičela. Nic a nikoho neprozradila. Odsoudili ji k trestu smrti“

Občanka Cikháje Blažena Litochlebová mj. řekla: „…Když zavřeli Tondu Pešla tak já jsem u nich byla. S německým vyšetřovatelem z Jihlavy vykládala Marie Pešlová, sestra Tondy. Říkal, že kdyby nebylo Čechů, tak by nebylo ani Němců. Kdyby Češi neudávali, tak oni by do vesnice nejezdili. Když existuje udání, tak oni musí zatýkat a vyšetřovat…“

V kronice se mj. píše: „Od podzimu 1944 bylo obyvatelstvo Cikháje ve stálém spojení s ruskými, jugoslávskými a československými partyzány, kteří mnohokráte v naší obci přespávali, ba i několik dní se zdržovali. Naši občané poskytovali kromě přístřeší i potraviny, ženy praly a spravovaly jim prádlo a oděv. Zradou o organizaci českého odboje u nás se dozvědělo gestapo, které dělníku Vajsovi zapálilo obytný dům se vším inventářem. Několik občanů za pomoc partyzánům bylo žalářováno a 5 z nich odsouzeno k trestu smrti. Byli to Karla Jaitnetrová, František Bukáček, Josef Roučka, Adolf Chaloupka, Josef Vajs. Občané odsouzení k trestu smrti byli zachráněni pražským povstáním 5. května 1945 a příchodem Rudé armády do Prahy. Za účast cikhajských občanů v bojích partyzánských proti Říši chystaly se německé úřady naši obec vypáliti. Jen díky rychlému spádu války a příchodu osvoboditelů byla naše obec velikých hrůz ušetřena.“

Občan Cikháj František Koláček mj. řekl: „Ráno 1. května 1945 jsme se probudili a veliké překvapení. Cikháj plný německého vojska. Všechny chalupy obstoupené. Rozespalý jsem vyšel ven a ihned mně vyšel vstříc německý voják. Žádal osobní doklady, ale já žádné neměl. Zůstaly v Brně odkud jsem utekl domů z pracovního nasazení a před bombardováním. Mezi mnou a německým vojákem vzrůstalo napětí. Rozhodl, že s ním musím odejít. Veliké štěstí, že otec uměl německy. Všechno Němcům vysvětlil. Několikráte musel opakovat, že jsem utekl z Brna před bombardováním, že tam zůstaly moje doklady. Díky otci všechno dobře dopadlo…“

Občan Cikháje František Ptáček mj. řekl. : „Lidi ve válce žili ve strachu, v napětí, v nejistotě. Na 1. máje roku 1945 byla obec obsazena Němci. Obsazeny byly všechny chalupy, i naše. Němci prováděli prohlídky, hledali partyzány. Od jednoho německého vojáka jsem dostal rozkaz otevřít vrata stodoly. Němec se za mnou díval, chvíli stál a pak jakoby odcházel se na mě podíval, zahrozil rukou a řekl: „Ziegenhain, sam partyzan!“ Druhý voják, který držel psa, dodal: „Je třeba je všechny postřílet, vypálit!“ Usoudil jsem, že je zle. Nakonec prohlídka dobře dopadla. Ještě že válka skončila. Kdyby se prodloužila, tak nevím jak jsme v Cikháji dopadli. Asi špatně. Byla to špatná doba…“


PŘED OSVOBOZENÍM

Na jaře roku 1945 se sovětská armáda blížila k hranicím Moravy. Velení armády vyžadovalo stále více konkrétních zpráv o německém vojsku, o jeho výzbroji. V tomto čase mimořádný význam přikládalo partyzánskému oddílu Vpřed v čele s majorem N. Melničukem- Orlem, který působil na Svratecku, Herálci, na Svitavsku a také kolem Cikháje. Oddíl Vpřed přišel na Svratecko v únoru 1945. Jeho předvojem byla skupina, ve které byl i několikráte vyznamenaný a oceněný, dnešní občan Svratky, Jan Velík. Skupina spolupracovala s hajným ze Skelné Huťe Josefem Uhrem, MUDr. Aloisem Frandlovským ze Žďáru a Ladislavem Šilerem ze Svratky. Občané Svratky v čele s Otou Řádkem, a širokého okolí, vytvářeli oddílu Vpřed a jeho veliteli dobré podmínky a zázemí. Velkou roli sehrával velitel četnické základny na Kocandě Vladimír Tůma. U něj se soustřeďovaly všechny zprávy o pohybu německých vojsk i o pobytu partyzánů, které předával majoru Melničukovi. V závěru války měl oddíl Vpřed rozhodující podíl na koordinaci partyzánských aktivit a informování sovětské armády. V rámci koordinace a příprav příjezdu sovětských vojsk na Žďársko a Jihlavsko byl v dubnu 1945 v prostoru Milov vysazen rozvědčík sovětské armády Ivan Lukašenko. Než vstoupil do sovětské armády působil na území Ukrajiny jako partyzán. Studoval český a německý jazyk. Připravoval se na práci překladatele v Protektorátu Čechy a Morava. V sovětské armádě dosáhl hodnosti staršina. S ní se zúčastnil bojů na Slovensku, přešel přes Lučenec, Fiĺakovo až do Žďáru, Jihlavy a do Náměště nad Oslavou. Po seskoku navázal spojení s majorem Melničukem a oddílem Vpřed a dalšími veliteli partyzánských oddílů. Pobýval i na základnách kolem Cikháje, spolupracoval s partyzánem, hajným Adolfem Hamanem a Karlem Jaitnerem. Postupně se přesunul na Žďársko kde získal ke spolupráci některé občany ve Žďáru nad Sázavou. Připravoval podmínky pro příchod sovětské armády na Vysočinu. Sám pak v čele armády vstoupil, jako první, do Města Žďáru.

Dle knihy Ivana Lukašenka „Čtyři kroky od smrti“ vydaná v Sumy na Ukrajině ve vydavatelství „Kozácký val“ v roce 2000, bylo dne 10. května 1945 ve 2 hodiny v noci osvobozeno Nové Město na Moravě a po té sovětská armáda přišla do Žďáru. Válka na Vysočině měla skončit 17. května 1945. Spolu s majorem Melničukem-Orlem byl za osobní chrabrost v boji za osvobození Československa, stejně jako Adolf Haman a Karel Jaitner a ostatní aktivní partyzáni, vyznamenán 24. listopadu 1945, presidentem republiky dr. Edvardem Benešem, řádem „Vojenský kříž 1939“

OSVOBOZENÍ OBCE

Obec Cikháj byla osvobozena 5. května 1945. Občané, aby zabránili příjezdu německých vojsk kácely přes příjezdové silnice barikády. Začala revoluce. Do obce vstoupili partyzáni. Za podpory partyzána Adolfa Hamana a Karla Jaitnera to byli partyzáni oddílu Vpřed v čele s majorem Melničukem a partyzáni oddílu Kirov. Ti také dne 27. dubna 1945 svedli mezi Cikhájem a Kocandou vítězný boj s Němci o výsadek zbraní a potravin. Na kopci za Cikhájem – U Snítku- zastřelili šest německých četníků, kteří jeli ze Žďáru k výsadku na kolech.

V té době se správy obce a osvobozujících aktivit ujal revoluční národní výbor v čele se Stanislavem Ptáčkem, Františkem Novákem, Bohumilem Štouračem a Miloslavem Benešem. Začalo odzbrojování německých vojsk a sepisování odevzdané výzbroje. Sídlem odzbrojování se stal dům Bohumila Hamana č. l. Na obecní kapli zavlála československá vlajka. Revoluční národní výbor byl ustaven partyzánskou brigádou M. J. Hus dne 11. listopadu 1944.

Spisovatel Petr Křička, který v tyto dny pobýval v Cikháji, do školní kroniky, pod namalovaný obrázek Pražského hradu, mj. napsal: „ „5. květen 1945. vidina Královských Hradčan, symbolu naší svobody a státní samostatnosti, vznášela se i před očima vlastenců cikhajských, kteří s nadšením účastnili se povstání národního ve slavném květnu 1945, ruku v ruce s partyzány, jimiž hemžily se lesy na Žákovici. V těch dnech spěchal jsem i já pěšky do bojující Prahy…“

Občanka Cikháje Jiřina Machová mj. řekla: „ Po válce jsme byli rádi, že skončila. Když jezdili Němci, stáli jsme u kapličky, ale měli strach. Pod myslivnou byly nakácené modříny, aby se pohyb Němců zpomalil. Tam byli všichni mladí chlapi. Jeden z Herálce jel na motorce s československou vlaječkou. Němci začali střílet. Pak začali lítat hloubkoví letci, shazovali letáky a my je sbírali. Pak najednou přišla špatná zpráva, že kolony plně vyzbrojených Němců mohou od křižovatky odbočit ke Světnovu a k nám na Cikháj, že může být zle. Připravovali jsme se na útěk do lesů. Všechny peřiny jsme nosili do sklepa a čekali, co se bude dít. Přišla ale dobrá zpráva: Němci neodbočili Cikháji, ale na západ ke Škrdlovicím.

Občanka Marie Bukáčková mj. řekla: „U nás na dvoře Němci pili vodu a brečeli. Říkali, že mají války plné zuby a domů mají strašně daleko….“ Jiřina Machová dodala: „…Dne 1. května 1945 byl Cikháj a všechny chalupy obstoupeny Němci. Jeden voják přišel k nám na Dvorek. Tatínek uměl německy a tak chtěl vědět, co chtějí. Německý voják odpověděl. Řekněte mně kde jsou Rusové. Otec se bál cokoliv říci a tak odpověděl, že neví protože neodebírá noviny a radio také nemá. Němec mu řekl, že mu o nic nejde, ale že už mnoho let nebyl doma a že neví, co je s jeho rodinou, že mu je jedno kdo vyhraje válku, ale aby byl hlavně její konec…“

Občan Cikháje František Novák mj. řekl: „…Konec války jsme jako kluci prožívali dobře. Cikhájem projížděly kolony německých vojsk a my pospíchali k silnici, abychom viděli jak prchají. U kapličky obecního domu stáli tři partyzáni a projíždějící auta zastavovali. Posílali je do Dvora. Tady byli Němci odzbrojováni…“

Občan Cikháje Adolf Roučka řekl: „Po silnici jezdili kolony německých aut. U kapličky stála Ruska a ukazovala do prava….“

Občan Vladimír Ptáček řekl: „…Po převratě v květnu 1945 se držely hlídky. Na silnici se odstraňovaly modřiny a smrky, které tam byly nakáceny, aby Němci nemohli projíždět. Bylo třeba zprovoznit silnici protože partyzáni pospíchali na pomoc na křižovatku mezi Světnovem, Polničkou, Stržanovem a Škrdlovicemi…“.

V týdeníku brněnská Rovnost dne 13. října 1976 v článku „Partyzánská obec včera a dnes“ Miroslava Čerbáková mj. napsala: „Líbezná krajina básníků a malířů za války odvedla důkazy tvrdého odboje a nejvyšší občanské statečnosti. Obětavost zdejších lidí i hrdinný boj partyzánů…vešla do dějin. O to větší byla statečnost žen, které sháněly a připravovaly jídlo, zašívaly a sušily oblečení partyzánů a ošetřovaly raněné, nemocné. Se zbraní v ruce tu naháněli hrůzu německým okupantům partyzánské skupiny M.J. Hus, Zarevo, Vpřed, Kirov a další. Na věčnou památku jim byl nad Cikhájem postaven pomník z mnohatunového kvádru kamene, symbolizujícího tíhu boje i velikost vítězství…“

PŘIPOMÍNÁNÍ BOJŮ A PRÁCE

Dne 19. října 1976 v seriálu „Pod Žákovou horou“ se mj. psalo:
„Přišli jsme k památníku vysočinských partyzánů, důstojnému kvádru kamene, který byl slavnostně odhalen 8. května 1975. Naše vzpomínka u památníku patřila bojovníkům sedmičlenného štábu brigády M. J. Hus, kteří obklíčeni obrátili poslední náboje proti sobě,a aby se nemuseli vzdát nepříteli. A pak jsme šli do impozantního areálu pro 3. 500 osob. Veliký palouk byl obklíčen lesem a vytvářel prostředí pro sváteční chvíle i oddech. Měl to být areál, která by se stal poutním místem bez mariánských zázraků, opravdovou lidovou poutí u základního kamene nového života. V neděli 27. června 1976 přišlo na slavnost míru do Cikháje 12 tisíc lidí…“
V uvedený den došlo v Cikháji k setkání všech žijících partyzánů a velitelů brigády M. J. Hus. Zarevo, Vpřed, Jan Kozina.

Zúčastnili se odhalení monumentálního Památníku, který navrhla výtvarnice ze Žďáru nad Sázavou Libuše Vojtková.. Kámen je z lesů od Křižánek, váží 24 tun. Partyzáni besedovali mezi sebou i s občany. Poseděli u táboráku nejen na Cikháji, ale i v Nové Huti, v lese u Velkého Dářka, ve Svratce, na Frýšavě, ve Žďáře, v Novém Městě na Moravě. Vzpomínali, mnohé vyjasňovali i zpívali. Oblíbenou písní na hudbu písně Hřbitove, hřbitove byla píseň o Lidicích. Několikráte opakovali poslední větu: „Kdyby tě přemlouval germán snad nejvíce, vzpomeňme Čechové na naše Lidice…“ Ke zpěvu se přidávali všichni účastníci setkání. Posléze se u Památníku konaly okresní slavnosti míru.

Po roce 1989 slavnosti ustaly. Areál byl zlikvidován, vše potřebné k setkávání obyvatel odvezeno a rozprodáno. Odvezena byla i děla, která sloužila k obdivu dětem a byla základem pro malé muzeum vojenské techniky. Na všechny poctivé občany, kteří se angažovali za naši svobodu.se téměř zapomnělo. V posledních letech, díky okresnímu výboru Českého svazu bojovníku za svobodu ve Žďáře nad Sázavou a obecnímu zastupitelstvu v Cikháji, se konají, za účasti představitelů Žďáru nad Sázavou, kraje Vysočina v Jihlavě, poslanců Parlamentu ČR, u všech Památníků v katastru obce vzpomínková setkání. Bohužel s malou účastí občanů.
Každoročně si na podzim připomínáme seskoky členů štábu brigády M. J. Hus Při této příležitosti bychom neměli zapomenout ani na občany Cikháje, kteří pomáhali odboji. Přejme si, aby na statečné lidi, na jejich práci a boj za naši svobodu se nikdy nezapomínalo. Velké činy prostých i vzdělaných lidí bychom si měli připomenout u všech Památníků, které v katastru obce jsou. Nechť významné mezníky obce inspirují k tvůrčímu nadšení. Při vydání svých knih spisovatel Alois Jirásek roce 1911 mj. řekl:
„Snažil jsem se oživit naši minulost, přiblížit k jasnějšímu názoru a porozumění. Neučinil jsem tak jako snílek, který má oči jen do minulosti obráceny a nedbá těžkého zápasu svého národa v době nynější. Právě proto, že jsem s celou duší prožíval ten boj, cítil jsem, že také třeba pohlédnout do naší minulosti, neboť dnešku plně neporozumí, kdo nezná včerejška“.
Akademik Zdeněk Nejedlý v roce 1946 mj. řekl: „…na naše hrdiny se díváme ne se shovívavostí, jako něco dávno odbytého, ale s obdivem a láskou za všechnu tu jejich krásnou a obětavou práci pro lid, pro národ….můžeme se ctí a přímo, s nesklopenýma ani všelikam bloudícíma očima podívat se do tváře všemu tomu velikému, co je skryto v českých dějinách a co si náš lid zachoval jako drahocenné dědictví, jako živou tradici národa až dodnes….nemáme větší touhy, než abychom, opřeni o toto velké dědictví a zapojeni do velkých dějů dneška, dále vedli tuto tradici i po nových cestách a za novými cíli, k prospěchu, ke cti a radosti našeho lidu i celého národa.“
Slova obou jsou i dnes aktuální.





Použitá literatura

1) Zápisky a vyprávění partyzána hajného Adolfa Hamana
2) Vyprávění občanů Cikháje z roku 1999 v samizdatu „Zkušenosti občanů minulého století“
3) František Ťopek: Lidé stateční a ti druzí
4) Karel Kvaš: Partyzánské hnutí na Vysočině
5) Miroslav Chmela: Naplněný čas života
6) Ivan Lukašenko: Čtyři kroky od smrti ( v ruském jazyce)
7) B. Mečetnyj: „Zarevo“ na Vysočině“ ( ruském jazyce)
8) Karel Černý: Říkali mu Ivan - učitel
9) Antonín Houf: Ke vzniku prvních národních výborů na Žďársku
10) Pamětní kniha obce Cikháj
11) Rudolf Hegenbart: Cikháj ve 2. světové válce a problémy po jejím skončení

Fotografie

1) Archiv Dr. Rudolfa Hegenbarta
2) Fotografie z Pamětní knihy obce Cikháj
3) Fotografie z knihy Karla Černého „Říkali mu Ivan – učitel“



 

Náhledy fotografií ze složky Historie obce Cikháj

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Histor.črta partyzán.brigády M.J.Husi

(helena, 12. 10. 2015 0:35)

velitel major Fomin Alexej Vasiljevič,národ.Šuvač--komisař Pich Miroslav-Tůma,národ.Čech--náčelník štábu Perchun Ivan Vasiljevič,národ.Rus--radistka Poljakova Marie,národ.Ruska--hlavní lékař Smek Lída,národ.Ukrajina--náčelník zpravod.služby Chimič--special.pro destrukční akce:Mezelev Nikolaj,Ivan Kniš,Vladislav Prigodič,Nikolaj Kolesnik,Nikolaj Sustov--určená pro organ.partizánského boje v Čechách,bylo štábem PHU určeno vylnovati následující úkoly:1)pomoci čes.lidu v boji,bránit a mstít jej,polit.prací pozvedat morálku a hlavně ustavovat ilegální správní orgány NV,2)provádět destrukce na želez.adorav.spojích vůbec,poškozovat váleč.průmysl,rušit telef.a teleg.spoje,zneškod.okupanty,živly s nimi spolupracující,kteří příliš horlivě napomáhají Němcům a háchovskému aparátu3)provádět zpravodaj.službu pro štáb 1.ukrajinské fronty

z dědila jsem zápisky

(Helena, 11. 10. 2015 22:57)

člen partizánské brig.m.J.HusI-p.Sedlák Jind.s Pistov u Jihlavy nar.1922vstoupil k partyzánům 9.3.1945střelec--p.Piluša Ludvík s Vel.Losenice nar.1889 vstoupil k partizánům5.11.1944spojka--p.S.Maška v seznamu nemám--s Cinháje mám v seznamu pouze p.Hamana Adolfa nar.1910 vstoupil k partyzánům 17.12.1944komisař 1.oddílu můj děda byl aktívní člen při pomoci partizánů i moje teta s Voj.Měsce mám pár zápisů o akcích partizánské brigády M.J.Husi

dopřesnění odpovědi

(Martin, 26. 4. 2007 18:07)

Pan A. Sedláček byl autodopravcem a pan L. Piluš českým četníkem. Od otce si pamatuje, že spolupracoval s odbojem. Oba zemřeli. Pan Sedláček nemá potomka a pan Piluš zřejmě také ne.

Pamětníci

(Martin, 15. 4. 2007 14:20)

od autora textu jsem dotal zatím následující odpověď:
Po jménu Stanislav Mašek jsem začal pátrat v obci Sázava u některých činitelů ČSBS, kteří vlastní seznam členů brigády M. J. Hus. Od nich jsem získal informaci, že v seznamu členů brigády je Mašek Václav narozený 3.10. 1895, který byl zpravodajcem brigády od 28. 10. 1944. Pochází z Ronova pod Dobravou a ne ze Sázavy u Žďáru nad Sázavou. Z dosud žijicích bývalých partyzánů si nikdo na jméno Stanislav Mašek či Václav Mašek nevzpomíná.
Bohužel řada bývalých partyzánů zemřela a tak společnou účast na akcích v obci Sázava či na shromáždění v Račíně nelze zjistit. Dne 5. května dojde v Cikháji ke kladení věnců u památníků partyzánského odboje. Od účastníků, pokud to bude možné, se budu snažit získat další informace.

Pamětníci

(Martin, 8. 4. 2007 19:40)

Dotaz jsem poslal autorovi textu.

Pamětníci

(Pavel Mašek, 8. 4. 2007 19:31)

Zajímalo by mne, zda ještě žije člen br. M.J. Hus který se zúčastnil akce v obci Sázava, shromáždění na Račíně a pamatuje se na mého otce Stanislava Maška ze Sázavy u Ž.Otci je nyní 92 let. hofperk@seznam.cz