Jdi na obsah Jdi na menu
 


Služba v misi SFOR II.

5. 1. 2006
Rád bych se podělil o své zážitky v misi SFOR II na území bývalé Jugoslávie v Republice Bosna a Hercegovina v sestavě 1.mechanizovaného praporu AČR v období říjen 1999 - duben 2000. Myslím, že prostý popis běžné denní činnosti pomůže osvětlit pohled na tolik diskutovaná témata, jako je plat českých vojáků v zahraničních misích, případně obtížnost takové služby.

Vynechám přijímací proces do mise, neboť ten je rozdílný pro každou misi, shodné většinou je pouze zdravotní vyšetření, včetně psychologického vyšetření, které má za cíl snížit případná rizika selhání vojáka v misi. I Vlastní příprava před odjezdem do zahraničí je rozdílná, takže i tu vynechám.
Obrazek
Osobně jsem odsloužil celou misi, tedy 166 dní. Sloužil jsem na pomocném spojovacím uzlu, umístěném nedaleko města Donja Ljubija. Tato základna se skládala z několika poškozených budov, jedné hygienické buňky a dvou heliportů. Osádka čítala 12 osob.
Hlavním úkolem tohoto stanoviště bylo zabezpečit radioreléové spojení v rámci českého praporu a dále retranslaci rádiového spojení v okolí dosahu spojovacího uzlu. Takové stanoviště byly v rámci českého praporu ještě dvě, které se v některých detailech lišily, ale o tom není tento příspěvek.


Je pochopitelné, že takové stanoviště musí být do jisté míry soběstačné, takže si 12 lidí musí zabezpečit plný chod základny samo, včetně strážní služby. Vzhledem k tomu, že prakticky vše včetně vody se na základnu muselo dovážet a někdy byl některý příslušník uzlu na dovolené, zbývalo na vlastní provoz zpravidla o něco méně osob než předepsaných 12.
Směny na rádiovém spojovacím prostředku se střídali po 12 hodinách, radioreléová stanice nevyžadovala neustálou přítomnost operátora. Taktéž strážní služba se střídala po 12 hodinách. Já jsem celkem odsloužil 95 strážních směn.
ObrazekNa tomto příkladu chci poukázat na první výrazný rozdíl mezi službou v České republice a v zahraničí. V souladu se českým Základním řádem je možné i to, že se do stráže nastupovalo prakticky denně. Jinak považuji za samozřejmé, že zbraň a munici jsme měli neustále u sebe a v případě poplachu by všichni příslušníci základny zaujímali kruhovou obranu. Z výše uvedeného je tedy jasné, že i z hlediska zákona jsme byli v neustálé pracovní pohotovosti. Při službě v ČR bychom zcela běžně dostávali příplatky za práci v noci, za práci o víkendech případně svátcích. Pochopitelné by bylo také čerpání náhradního volna. Vzhledem k tomu, že jsme v podstatě neustále byli na svém pracovišti jistě bychom dostávali i příplatky za pracovní pohotovost. Tyto všechny náležitosti jsou příslušníkům zahraniční mise kompenzovány tzv. zvláštním příplatkem, který je vyplácen v amerických dolarech ( zčásti na místě a část jde vojákovi na účet v ČR ). Výše příplatku je závislá na funkci a je předem dohodnuta před odjezdem do zahraničí. Je nutné si také uvědomit, že výše příplatku je zpravidla neměnná ( tudíž při klesající ceně dolaru, vlastně voják dostává méně peněz ). Při mé misi byla základní výše tohoto příplatku stanovena na 1250 měsíčně ( což v té době bylo cca 40 000 Kč ). V tomto případě je ale také nutné přihlédnout k faktu, že při výjezdu do zahraničí je v mnoha případech vojákovi ( z důvodu zařazení na jinou funkci než vykonává v ČR ) změněn platový výměr. V mém případě jsem z platové třídy 8 klesl na platovou třídu 5. ObrazekSamozřejmě po celou službu v zahraničí jsem musel platit všechny své závazky v ČR jako kdybych pobýval v republice ( mám na mysli nájem a další podobné poplatky, včetně povinného rušení auta, telefonu apod. ) a hlavně jako většina vojáků v zahraničí jsem se nechal pro službu v zahraničí pojistit, což byla také výrazná částka. V souhrnu těchto informací již lze jen těžko tvrdit, že vojáci jsou v zahraničí přepláceni. Pochopitelně mají vyšší plat než při běžné službě v ČR, ale běžná služba v ČŘ je zpravidla v rozsahu 42,5 hodiny týdně, kdežto služba v zahraničí se skládá z celého týdne, tedy ze 168 hodin. Osobně se domnívám, že při obdobně dlouhé pracovní době v ČR by plat vojáka také výrazně narostl, jak jsou toho ostatně důkazem platy osob zařazených do hotovostí s velmi krátkou dobou dosažitelnosti a s velkým počtem přesčasů. Osobní volno nelze v zahraničí brát až tak úplně jako svoje osobní volno. Tímto jsem chtěl vnést trochu pořádku do diskuse na téma "velmi dobře placení vojáci".

ObrazekV druhém příkladu chci ukázat takzvanou pracovní náplň vojáka v misi. Dobu mimo výkon služby nebo stráže voják vyplňuje výcvikem, prací a osobním volnem. Výcvik je rozdílný u každé mise. Nemusí být tak rozsáhlý jako při službě v ČR, ale může být jistě i mnohem fyzicky náročnější. Co se práce týká, může se tomu říkat pracovní směna, ale toto označení by prostě nemohlo vystihnout obsah této činnosti. Na našem spojovacím uzlu se veškeré práce "točily" okolo udržování těch několika budov vcelku, včetně všech ochranných a obranných zabezpečení. Většinu prací tvořilo tzv.pytlování ( plnění pytlů zeminou nebo štěrkem za účelem výstavby obranných valů ). Tuto činnost zná jistě každý účastník mise a bylo by velkým omylem se domnívat, že na začátku mise se základny postaví a na konci zase zboří. Díky povětrnostním vlivům se obranné stavby rozpadaly již zhruba po třech měsících, takže udržování těchto zařízení byla prakticky denní činnost těch vojáků co nebyli ve službě. Vzpomínám na případ v období vánočních a novoročních svátků, kdy spadl jeden ochranný val, právě z důvodu poškození pytlů. ObrazekNenašel se nikdo, kdo by odmítl nastoupit na jeho opravu, protože si každý uvědomoval, že absence tohoto valu by znamenala ohrožení všech. Samostatnou kapitolou by bylo odklízení sněhu v zimním období z heliporů. 24 hodin denně musely být tyto plochy schopné přijímat vrtulníky, a to bez jakéhokoliv ohledu na pohodlí příslušníků základny. Podobná činnost se odehrávala prakticky na všech základnách praporu a týkala se drtivé většiny příslušníků praporu. Tato činnost totiž sloužila k ochraně nás všech a údržbářské práce na místech, kde se bydlelo, vařilo a odpočívalo by za zbytečnost asi považoval málokdo.

Zbytek denního času, tedy osobní volno každý využíval po svém. Bylo samozřejmé, že tento čas každý využíval například pro praní a ošetřování výstroje, čištění zbraní nebo pro případné učení angličtiny, pro což jsme měli skvělé podmínky, neboť na základně v Donje Ljubiji byli britští vojáci, kteří byli svolní ke konverzaci.
Volný čas se dal také využívat v omezeném rozsahu ke sportování v posilovně, sledování videa či čtení. Jedinou podmínkou byla dosažitelnost vojáka a ta byla pro většinu osob na základně, vzhledem k možnému vyhlášení poplachu okolo dvou minut.

Obrazek Za celou dobu služby jsem se nesetkal s tím, že by po někom byla vyžadována jakákoliv "zbytečnost" se kterou jsem se setkal při službě v ČR ( jako třeba natírání obrubníků na bílo apod. ). Každý voják si byl vědom toho, že nepořádkem nebo nedbalostí by omezil nebo ohrozil své kolegy a podle toho se všichni chovali.

Tento můj příspěvek zdaleka nepopisuje vyčerpávajícím způsobem činnosti vojáka v zahraniční misi. Psal jsem ho z prostého důvodu, abych poskytl základní materiál do sporu, který se nyní rozhořel, kdy je velitel 6.polní nemocnice plk.Sitta a jeho náčelník štábu mjr.Pecha obviněn ze šikany svých podřízených. Myslím si, že veřejnost je málo informována o běžném životě vojáka v zahraničí. Většina příspěvků, které jsou v tisku nebo na internetu dostupné se točí okolo výcviku případně návštěv vyšších funkcionářů u těchto jednotek. Z tak mála informací může potom vzniknout dojem, že vojáci v zahraničí berou extrémně velké finanční částky, cvičí tak jak by museli i v ČR, odmítají plnit rozkazy, případně se bouří nebo žádají o návrat do ČR. Jenže toto je velmi povrchní pohled na činnost vojáků v zahraničí a už vůbec takový pohled neodpovídá pravdě.
Je nutno si uvědomit, že někdo může považovat za málovýznamnou i drobnou práci, která však ve svém celku je nezbytná pro celý chod základny. Je nutno si uvědomit, že velitel, který nese za celek odpovědnost určuje co je důležité a co se bude, kdy dělat. Předpokládám, že se jen stěží najde někdo, kdo by nevěřil tvrzení, že voják v zahraniční misi je jen kolečkem ve velkém stroji, ale selhání jednotlivce může poškodit celý stroj.
Pravdou je, že výběr do zahraničních misí se neustále zkvalitňuje, stejně tak jako materiální zabezpečení vojáků v zahraničí. Česká republika se v žádném případě za své vojáky nemusí stydět neboť až na zcela zanedbatelné výjimky ( které však média patřičně zviditelňují ) si vojáci perfektně plní nejen své povinnosti, ale svojí službou v zahraničí plní i mezinárodní závazky České republiky.

Obrazek Pro většinu vojáků v bývalé Jugoslávii bylo jistě zadostiučiněním setkání s místními dětmi, kdy tyto je žádali o sladkosti slovy " imaš-li ovo ?", což by se dalo přeložit jako "máš tohle ?" a mávali obalem od českých sušenek. Chci si jen myslet, že se jim špatně vyslovovalo české jméno sušenek, nerad bych si totiž myslel, že sladkost pro české děti zcela běžná, je těm v Bosně natolik cizí, že pro ni ještě neměli jméno.

Jsem zcela přesvědčen o tom, že pro drtivou většinu českých vojáků, kteří se účastní zahraničních misí je ctí, že mohou reprezentovat Českou republiku a Armádu České republiky, tak jako tato služba byla ctí pro mne. A že v žádném případě pro tyto vojáky není rozhodujícím jejich finanční ohodnocení a materiální zabezpečení. Prostě žijeme v materialistické době, kdy je zcela běžné, že za špičkovou práci jsou lidé dobře placeni. Dobrý plat nesnižuje čest, hrdost ani pocit odpovědnosti a vlastenectví. Je to jen další důkaz toho, že Česká republika si již svých vojáků váží a že dokáže ocenit jejich namáhavou službu tak, jak tomu mělo být bez výjimky vždy.

MArtin



 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

to Martina

(Alan, 13. 7. 2009 15:25)

Ahoj, po dlouhe dobe jsem zabrousil na Martinuv prispevek a koukam, kdopak mne to hleda :-), samo ze pochazim z Trebice, takze pokud chces, ozvi se na: prikrylalan@seznam.cz, popripade 728097615 :-)

Alan

(Martina, 17. 4. 2009 8:37)

Tak to je smůla. Každopádně díky za spolupráci:-)

Alan

(Martin, 17. 4. 2009 5:01)

Tak víc už k tomu naneštěstí nemám, tedy ani kontakt, třeba sem Alan někdy zase nakoukne.

Alan

(Martina, 16. 4. 2009 23:22)

Díky za odpověď, nečekala jsem, že se mi tak rychle někdo ozve... Já si nejsem podle té fotky jistá, neviděla jsem ho dost dlouho. Nemáte na něj prosím nějaký kontakt,že by se mi sem třeba ozval jak je to s tou Třebíčí:-)??

Alan

(Martin, 16. 4. 2009 6:59)

Jestli je z Třebíče nevím, ale je to ten na třetí fotografii odshora, klečíci vepředu v bílém triku.

Dotaz

(Martina, 16. 4. 2009 0:36)

Mám jen otázečku, je Alan Přikryl, který zde píše, původem z Třebíče? Jestli ano, vzpomíná si na mě a ozve se mi zde, budu ráda. :-)

SFOR

(jarek, 9. 6. 2008 15:21)

Souhlas, SFOR 2000

19.12 2007

(Martin, 19. 12. 2007 19:29)

Vím o čem je řěč sloužil jsem na Praniči listopad 1997-srpen1998.Nebylo to jednoduché ale vspomínam na to strašně rád.služeb bylo hodně.V zimě přěs pul metru sněhu a v létě 39 ve stínu.sloužil jsem jako radista.

Bechyně 6.Mech.p

(BOB, 3. 2. 2007 23:01)

Souhlasím. Sloužil jsem v roce 1997 v SFOR na Donji Ljubiji bylo mi v e době 21 roku. Byl jsem tam od uora do listopadu. Rozhodně to nebyla procházka ružovým sadem za dolary.

6.PN, Jirka

(Martin, 25. 9. 2006 22:49)

Souhlas, naprostý souhlas

mise

(Jirka, 25. 9. 2006 16:36)

Sloužil jsem u 6. polní nemocnice pod velením pplk. Sitty a jsem hrdý na to, že jsem tam byl s ním. A kdo se choval a vystupoval jako voják neměl žádné problémy. Jestli se vyžadování disciplíny, pořádku a plnění úkolů říká šikana tak potěš pánbůh.

to Mirek

(MArtin, 5. 4. 2006 21:01)

Ahoj, asi se nazadařilo se vidět, ale to můžem někdy napravit na srazu. A dík za souhlas, myslím, že každý kdo to zažil ví o čem je řeč.

"zážitky"

(Mirek, 5. 4. 2006 20:55)

Ahoj Martine. Hezky napsaný, souhlasím. Byl jsem tam s tebou a možná jsme se i potkali, ale spíš slyšeli protože jsme patrolovali. Jsem taky spojař, ale na spoj. uzel jsem se nedostal. Podobně jako Vy "na kopečku" jsme byli i my vytíženi u mechanizované roty v Bosanske Krupe. Zdravím.

to MArtin

(Alan Přikryl, 25. 1. 2006 9:27)

Jako bývalý velitel PSU 06 Praniči a tudíž i Martinův nadřizený mohu potvrdit, že jeho pohled na službu našich vojáků v zahraničí odpovídá realitě a i já bych se pod něj s radostí podepsal. Rád bych mu za propagaci veteránů touto cestou poděkoval, stejně jako za důsledný a bezchybný výkon služby pod mým velením. Pokud bych se někdy v budoucnu měl (nedejbože) ocitnout v nějaké konfliktní válečné situaci, moc bych si přál mít Martina vedle sebe.