Jdi na obsah Jdi na menu
 


55. výročí nešťastné partyzánské akce vobci Vícov

24. 10. 2008

z Prostějovského večerníku - http://www.prostejov.cz/vecernik/vecernik.php?issue=17_2000&type=kultura

55. výročí nešťastné partyzánské akce vobci Vícov



V dubnu 1939 byla v Prostějově vytvořená ilegální skupina v rámci organizace Obrana národa. Její velitel byl Oldřich Mlčoch z Prostějova a také Josef Knoll a další. Tato skupina měla za úkol získávat důvěryhodné občany pro odboj, rozšiřovat zprávy zahraničního rozhlasu, tisknout letáky a kolportovat je, shromažďovat zbraně, destrukční a sanitní materiál a opatřovat peněžní prostředky na podporu rodin perzekuovaných. Tuto činnost vyvíjela skupina po celou dobu okupace.

  Začátkem června 1944 byl založen partyzánský oddíl Prostějov, jeho velitel byl Josef Knoll, zástupce Leopold Hamal a Josef Bouda. Mezi členy oddílu byly i ženy - Hilda Wágnerová, Květoslava Knollová, Marie Kaštilová a Věra Hamalová. Tento oddíl úzce spolupracoval s obranou národa a s oddílem Generál Orlov a společně vypracovali plán na rozsáhlé sabotáže na letišti ve Stichovicích. V téže době Němci zavedli v Lutíně montáž letadel Me 109. Po dohodě s Tabarou a Knollem byl vypracovaný plán na zničení této výroby.

 V červnu 1944 slovenská spojka doručila pokyny generálů Viesta a Goliana pro Moravské povstání. Podle těchto pokynů mělo být těžištěm povstání pohoří radhoště. Požadavek byl vytrasovat letiště na temeni hor pro přistávání letounů a příprava skladiště pro uschování bojového materiálu. Josef Knoll vytrasoval letiště na temeni Velké Volařky v předhoří Radhoště.

 Dne 17. dubna 1945 odejel Josef Knoll na Českomoravskou vysočinou do Polomí, kde sídlil štáb Jermaka pod vedením M. F. Petrovského. Odevzdal mu plány zákopových opevnění na Hané a rozmístění Volksturmu. Byl dohodnut plán zmocnit se zbraní Volksturmu v Prostějově, uvažovalo se však, jak předejít a zabránit velikým ztrátám na životech i majetku. Na tuto akci Prostějovský oddíl nestačil a v neposlední řadě byl striktní zákaz provádět partyzánské akce v uzavřených osadách, obcích a městech, aby netrpělo obyvatelstvo. Muselo se čelit perzekucím Němců na bezbranných lidech. Ve výjimečných případech se akce mohly konat s výslovným povolením generálního štábu v Kijevě a Londýně. Proto se velitel Knoll obrátil na štáb Jermaka a velitele R - 3 Břenka ve Lhotě. Povolení obdržel, ale ručil svým životem za zdárný průběh akce.

 Akce byla stanovená na 19. března 1945 ve 21 hodin, kdy započala výměna stráží, takže vyměřený čas přepadu byl 30 minut. Štábní strážmistr Jaroslav Sedláček obsadil telefonní centrálu na policii, aby podržel případné telefonické hlášení přepadu. Přepad se podařil bez výstřelu a ztrát. Za osm minut bylo naloženo 155 pušek, 8 kulometů, 8 pancéřových pěstí, 10.000 nábojů, bedna dýk - důstojnických kordů. Ukořistěné zbraně byly převezené do Vícova a na zahradě č. 4 přeloženy na selský povoz Jana Klváčka, rolníka z Vícova a převezené do připraveného úkrytu v lese zvaném Nosek. Později byly předané partyzánům působícím v okolí Prostějova a na Drahanské vysočině.

 Koncem dubna probíhaly různé transporty německého vojska. Obcí Vícov projížděly kolony ustupujících Němců od Plumlova směrem na Boskovice. Partyzánské vedení se rozhodlo pro přepad transportu a vedení Knoll - Volkov - Porošin - Curkán a Burián uvažovalo o nejvhodnějším místě. Dohodli se, že akce se provede 28. dubna 1945 v oblouku cest do Stínavy, kde silnice vedla hlubokým zářezem, takže se mohlo plně využít zbraní a byla to ideální past, ze které by se z napadených nikdo nedostal a v neposlední řadě skýtalo útočníkovi možnost ústupu do lesa po obou stranách. Nehledě ke skutečnosti, že vzdálenost od Vícova a Stínavy nedávala možnost, aby Němci mohli uplatnit represálie proti občanům obou obcí. Oddíl neměl povolení k akcím v uzavřených osadách.

  Josef Knoll vzpomíná: "...Odešli jsme na seřadiště u lesa. Na můj dotaz kde je Volkov, mi bylo řečeno, že šel s první četou do Vícova. S 5. četou jsem šel za ním a s hrůzou jsem zjistil, že obsazují budovy u cesty. Volkova, Curkána a Porošina jsem našel v kuchyni u Růžičků, všichni byli silně podnapilí, rodina Růžičkova byla vyděšená.

Vytkl jsem Volkovovi, že chce uskutečnit akci vdědině. Dohodli jsme se na jiném místě a nemáme právo riskovat životy nevinných obyvatel. Volkov prohlásil, že on tak rozkázal a každého kdo nebude souhlasit a neuposlechne, prostě zastřelí a vytahoval pistoli. Asi za třicet minut jsme slyšeli, že do Stínavy něco přijíždí. Podle hukotu to byla kolona aut. Útok na německý konvoj provedla 1. četa v čele s velitelem Volkovem razantně a s velkým úsilím. Na konvoj byly vrženy ruční granáty a za podpory tří kulometů vyrazili partyzáni za mohutného "Hurá!" na zteč. Dvě auta vzplanula a vojáci SS byli nejen dezorganizováni, ale navíc se většina znich snažila uprchnout. Ale to se nepodařilo prakticky nikomu. Vojáky SS, kteří ztratili sebeovládání, se důstojníci snažili fyzickým násilím napravit, ale bez úspěchu. Při zteči, kterou vedl Volkov, najednou tento hrdinný velitel rozhodil rukama a padl na znak, zasažený střelou nepřítele. Na druhém konci transportu začal také hořet jeden z nákladních vozů. Tam útočila druhá četa v čele s Porošinem. Celý tento partyzánský útok byl mimořádně úspěšný. Padlo dvacet tři vojáků SS, počet raněných se nepodařil zjistit. Veliteli německé kolony, lehce raněnému poručíku Blüneckovi se však podařilo uprchnout...

 Ale i partyzáni měli ztráty. Padl velitel Volkov a dalších šest partyzánů bylo velmi vážně zraněno a odnášeli je na nosítkách do blízkého lesa. Ještě na bojišti byli narychlo obvázáni, aby neztratili hodně krve. Později v lese bylo nutné zraněné znovu převázat. Některé vážné případy potřebovaly ošetření lékaře a chirurgický zákrok.

Bloudili jsme lesními cestami, mrholení se změnilo v chladný déšť. Zastavili jsme ve vysokém lese. Porošin poslal hlídky na průzkum, abychom věděli, kde vlastně jsme. Raněné jsme přikryli stanovými dílci a všichni jsme únavou usnuli.

Hlídky se vrátily a s nimi přišel i mlynář Kopka z Otaslavic a přinesl proviant. Další pochod již probíhal za asistence mlynáře Kopky. Došli jsme na okraj lesa. Bylo již ráno a nepršelo. Potřebovali jsme nutně zjistit, co se děje ve Vícově. Porošin mě vyzval, abych šel já," vzpomíná Josef Knoll.

 Krátce po útoku partyzánů na transport přišla Slávka Knollová přes humna do Vícova a šla přímo k Novákům. Přinesla veliký kufr, uvnitř byly dva šmajzry (německé automaty typu Schmeisser), čtyři zásobníky a nějaké střelivo v pytlíku.

Vyndala nahoře ležící šmajzr, zasunula zásobník a zbraň natáhla a odjistila. Sedla si na židli a odpočívala. Byla vyčerpaná a téměř s vypětím všech sil tyto zbraně určené pro partyzány do Vícova donesla. Byla tak unavená a vysílená, že na židli usnula. Probudila se až nepatrným zvukem a blížícími se kroky neznámého. K její nesmírné radosti a úlevě se ve dveřích objevil její manžel - Knoll. Radostí vyskočila ze židle, ale téměř v zápětí zkameněla.

Za jejím manželem se objevili dva příslušníci SS. Neváhala ani vteřinu, když viděla manžela ve smrtelném nebezpečí, bleskově uchopila šmajzr, natažený a odjištěný, a plnou dávku vypálila od boku na oba SS. Ti byli tak překvapení, že nebyli schopní na palbu reagovat. První měl na prsou zavěšeného lugra, jeho prsty povolily a tvář mu ztuhla nepopsatelným mrtvolným šklebem, nohy se mu podlomily a klesl na kolena, pak se zvrátil dozadu. Druhý zřejmě dostal plnou dávku střel do sumek a byl odmrštěný na stěnu za ním, ještě však měl tolik sil, že utekl po schodech do předsíně. Jak se později zjistilo, nikoliv daleko, padl a vykrvácel v předsíni. Slávka Knollová s manželem rychle sebrali oba šmajzry a spěchali přes humna do lesa - k partyzánům. Němečtí vojáci zřejmě slyšeli střelbu, ale než se zorientovali, odkud střelba pochází, byli manželé již pod ochranou lesa a za chvíli je stavěla přední hlídka partyzánů.

 Po rozednění přijeli do Vícova od Stínavy a Ptení Němci a Vícov hermeticky obklíčili a v odvetu za přepadení kolony provedli trestnou výpravu. Vedl je poručík, kterému se v noci podařilo uprchnout. Z domů ze kterých se střílelo, odvedli deset rukojmích. Tito lidé byli bez soudu zastřeleni na Suchém, v obci na Boskovicku. Před popravou je bestiálně mučili, trhali jim nehty a vypíchali oči. Hromadný hrob byl objeven po válce. Za několik let poté, když se pořádaly vzpomínkové tryzny, vkrádal se do srdcí smutek nad osudem těchto lidí a nad nerozvážným počínáním velitelů, kterým se zatemnil rozum alkoholem. "Mé svědomí je čisté, nedodržel se původní plán přepadu a to zavinilo tolik problémů, smrt Pavla Volkova i deseti lidí s Vícova," končí smutné vzpomínání Josefa Knolla.

Boj za osvobození Československa si vyžádal své oběti, protože svoboda jedněch se rodí ze smrti druhých. Od této události uplynulo padesát pět let. Za tuto dobu se svět mnohokrát změnil, nepřítel nepříteli nad hroby padlých podává ruku k usmíření. J. S. B. Renard

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Vícov

(Petr, 20. 5. 2016 18:33)

Tož, tak to jistě nebylo, ještě jsou pamětníci, kteří se na tom dvoře dívali do hlavní kulometů, zatím co ti slavní partyzáni, místo aby pomohli, tak se schovávali v lese (nosek).

Re: Vícov

(martin, 20. 5. 2016 19:20)

Rádi uveřejníme i jiné verze dané události. Leč jinou zatím nemáme.